Ani ne 24 hodin po tragické střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se vyrojili tzv. pobitevní generálové. Rádoby bezpečnostní experti se v některých médiích předháněli v nedostatcích policie a hledali na v Česku bezprecedentním zákroku chyby. Narativy pronikly do české dezinformační scény, která ihned volala po odvolání ministra Rakušana či policejního prezidenta. Zatímco někteří situaci využili k útoku na vládu, jiní prostě jen rádi šíří konspirační nesmysly. Nejpřísnějším kritikem zákroku na filozofické fakultě je především policie sama. A to jediné má momentálně relevanci.
Česko zažilo nejhorší masovou vraždu ve své historii. To je neoddiskutovatelný tragický fakt. Během tohoto činu ale proběhl i jeden z nejlepších zásahů v historii složek integrovaného záchranného systému. A druhý den pak špičková a profesionální tisková konference, která ukázala nebývalou míru transparentnosti policejní práce. Jednadvacátý prosinec změnil navždy nejen každého z nás, ale od prvních minut i policejní práci a její přístup.
Policie ukázala videozáběry, na kterých je vidět nesmírná profesionalita jejich zákroku. Z videa z venku jsme se dozvěděli o osobní statečnosti civilistů a některých členů sboru. Záběry uvnitř ukázaly, jak prvosledové hlídky pouze s pistolemi a základní neprůstřelnou ochranou naběhly do budovy a setkaly se s lépe vyzbrojeným útočníkem tváří v tvář. Jejich postup a odvaha ho vyhnaly na střechu, kde pod palbou jejich kolegů z venku nakonec ukončil svůj život. Čtrnáct životů bylo zmařeno, ale mnohem mnohem víc zachráněno. Opět připomínám, že se v Česku nikdy nic podobného nestalo. Od oznámení střelby po eliminaci útočníka uběhlo 21 minut. Loni v texaském Uvalde trvala eliminace útočníka 80 minut. Tam bylo obětí 21.
Pozor ! Následující záběry jsou drastické.
Stejně obrovskou míru profesionality odvedla záchranná služba. Přesně rozdělila pacienty podle nutné péče, bezchybně je ošetřila na místě i v sanitkách a skvěle redistribuovala do nemocnic tak, aby nepřetížili systém a zároveň dostali těžce raněné do zařízení, kde měli potřebné vybavení. Tahle neuvěřitelná míra profesionality vstoupí do dějin a můžeme být na naše zdravotníky opět právem hrdí.
Irelevantní je i kritika k policejnímu postupu, který střelbě předcházel. Policie dostala hlášení o potenciálně ozbrojeném sebevrahovi, který míří do Prahy. Podobných hlášení dostává policie stovky a musí v rychlém tempu všechno vyhodnocovat, analyzovat a adekvátně reagovat. Je to jejich práce, ale nevypadá to jako ve filmu Minority Report. Zjistili proto, kde studuje, jakou má mít hodinu, najeli do Celetné a budovu během pár minut evakuovali. Nahrával jim i fakt, že si útočník zapnul mobil v Revoluční ulici, což je blíž Celetné, než Palachovu náměstí. Veškerá pozornost byla upřena tam. Do ostatních budov Filozofické fakulty byly vyslány hlídky. Odhalit útočníka se nepodařilo. Ale opravdu by to ušetřilo životy?
Vrah si ke svému řádění vybral nejrušnější dny v Praze. Byl po zuby ozbrojen, měl spoustu zbraní i nábojů. Kdyby policie skutečně vyklidila i budovu na Palachově náměstí a on to viděl, začal by třeba střílet do lidí na ulici, nebo se přesunul na Staroměstské náměstí, do Paládia či do metra. Cílů tam měl víc než dost. Policie dělala, co mohla. Ale šílenému činu osamělého střelce nešlo zabránit. Sami šéfové policejního sboru, když den poté předstoupili před novináře, se slzami v očích říkali, že vrah figuroval na seznamu podezřelých z klánovické vraždy. Stačilo pár dní navíc a mohli tomu zabránit. Jenže ten seznam na začátku obsahoval čtyři tisíce jmen.
Kritizováni byli i za nekomunikaci s rodinami pohřešovaných studentů. Ale identifikace obětí neprobíhá tak, jako v kriminálním seriálu. Je to práce, ve které si nemůžete dovolit chybu. Nemůžete rodiči chybně oznámit, že jejich dítě zemřelo. Prostě nemůžete. Je v pořádku, že média a bezpečnostní analytici zkoumají, jak celý ten zákrok proběhl, ale v tomto případě byly některé články a dotazy pouze hledáním další senzace v obrovské lidské tragédii.
Největším kritikem je policie sama sobě. I v tomto momentu probíhá jejich interní analýza a vyšetřování, zda to prostě nešlo udělat lépe. A i když byly zasahující jednotky nesmírně statečné, budou si tohle vyčítat do konce života. Nepřijímají slova díků, jsou sami na sebe naštvaní. Rozběhla se debata o tom, zda by v budoucnu neměli vozit lepší balistickou ochranu a dlouhé zbraně. A ta debata je zcela na místě, ale i kdyby přišla dřív, masakru by nezabránila.
Nechme proto policisty, ať sami prošetří svůj zákrok a mají čas se s následky toho, co viděli, vypořádat. I když jsou na podobné situace cvičeni, sám velitel pražské Policie řekl, že za 40 let ve službě se s něčím podobným nesetkal a je tím velice otřesen. Pomoc psychologa vyhledalo několik zasahujících policistů. A to je směr, kterým by se měla debata vést. Zda v Česku pracujeme dostatečně s duševním zdravím, zda na to máme kapacity a finance v takové míře, nakolik je česká společnost potřebuje. Dostatek psychologů, psychiatrů a ochota lidí nechat si pomoci je totiž klíč k tomu, aby se podobná neštěstí už nikdy neopakovala.
