Energetický regulační úřad vynesl verdikt, na který se měsíc čekalo. Navýšení regulované části ceny elektřiny a plynu platí a lidé to pocítí, o podnicích nemluvě. Dojde k tomu přesto, že ERÚ splnil z hlediska zákona trochu problematické zadání ministra průmyslu Jozefa Síkely a trochu to poškrtal, takže platby za obnovitelné zdroje a za rozvod a distribuci a ztráty v síti nakonec zdraží jen o 65 procent místo původně ohlášených 71. Problém je v tom, že více než rok hradil tyto poplatky za zákazníky státní rozpočet, který s tím od Nového roku končí, a někdo to prostě zaplatit musí.
Bagatelizování tohoto cenového pohybu ze strany premiéra Fialy i ministra průmyslu není na místě. Určitě většina domácností nepocítí příliš velkou změnu, protože mají v současnosti tarify nastavené na maximální možnou cenu silové elektřiny, která od ového roku zlevní a bude zdražení distribuce kompenzovat. Jsou ale desítky tisíc domácností, které mají několikaleté fixace a nyní jim kromě právě oznámeného zdražení zatopí ještě dorovnání starých dobrých cen na současnou úroveň a fakturované sumy jim vyskočí o desítky procent.
Ještě hůře jsou na tom firmy, kterým rostou regulované platby mnohem více, a zlevnění silové složky je tak v případech energeticky náročných výrob ochrání jen minimálně. Většinou nakupují za spotové ceny, takže vlastně to zlevnění si už užili a nyní se přinejmenším vrací do reality začátku roku. Mnoho z nich už hlásí, že je ta nová realita položí na lopatky. Jasně, je to lobbování, nicméně pro některé z podniků jde skutečně o existenční otázku.
Když se nyní vedou ostré diskuse o řešení problému mezi vládou a průmyslovými svazy, není na stole přitom nic jiného než hledání zdrojů, z nichž by to šlo zadotovat. Dosáhnout skutečného zlevnění elektřiny fakticky nelze.
V sousedním Německu na tom nejsou jinak a hodlají v masivních dotacích pokračovat, i když jim před pár dny ústavní soud zakázal použít na to fondy vytvořené na dluh pro boj k covidem. Ale budou mít problém na to těch dvanáct miliard eur sehnat i v tak bohaté zemi. Jenže vidí, že průmysl tuhle energetickou politiku bez pomoci přežít nemůže a s pomocí to také nebude velká sláva. Stačí příklad energeticky náročného petrochemického průmyslu, který byl po mnoho desetiletí německou chloubou a výkladní skříní schopnosti inovací a konkurenceschopnosti. Letos je jeho výkon na úrovni roku 1975, kdy se obor poprvé maličko zvedal po ropné krizi. Velké koncerny jako BASF vyrábějí mimo Německo i mimo Evropu právě z důvodu dlouhodobě neúnosných cen energií, které z domácí produkce udělaly mrtvý byznys.
Jsme prostě spolu s Němci a řadou dalších zemí v zelené energetické pasti. Poplatky za rozvody a distribuci porostou, protože se do nich musí promítnout obří investice vynucené mohutným rozvojem solárních a větrných elektráren. Před pár dny byl zveřejněn odhad, že v celé EU si to vyžádá během nejbližších let investice ve výši 584 miliard eur (14 bilionů korun), což je téměř dvouletý výkon celé české ekonomiky.
A silová elektřina už moc zlevňovat nemůže, protože dvě třetiny současné burzovní ceny dělají emisní povolenky, které sice nyní asi o deset eur zlevnily, ale dlouhodobě narostou na násobky současných hodnot. K povolence je ale třeba ještě nějaké palivo, zaplacená práce a taky ta vstupní investice.
Přitom z výnosů prodejů těchto povolenek se dotuje výstavba a provoz nových solárů a větrníků, kvůli nimž rostou náklady na rozvod a distribuci. Kolečko je uzavřeno. O tom, že dekarbonizace energetiky v tomto zhoubném nastavení funguje z celého světa jen a pouze v Evropě, ačkoli snižovat emise CO2 se daří i třeba v USA s pětinovou cenou silových energií a docela dobře, je asi zbytečné mluvit.
A pokud se ptáte, kdo za to u nás může, tak v roce 2020 to odsouhlasil osobně Andrej Babiš a chlubil se, kolik peněz na dotace za to dostaneme. A přitvrzení tohoto systému odkývala prakticky bez odporu současná vláda.
