Otázka členství státu v mezinárodních organizacích je zajímavá, byť ošemetná. Ostatně jako celá zahraniční politika. Střetává se v ní mezi sebou celá řada principů – národní zájem, spolupráce, idealismus, realismus…
Nevím, jestli jde o případnou paralelu, ale zkusím to. S mezinárodními organizacemi to někdy bývá jako s přátelstvím, manželstvím či rodinou. Ne vždy se se svými přáteli, manželskými protějšky či příbuznými shodneme stoprocentně ve všem. Je přirozené, že máme na leccos rozdílné náhledy. Dlouhou dobu to ale nemusíme vnímat či můžeme mít pocit, že se lišíme jen v drobnostech. A může to tak skutečně být.
Pak se ale stane, že nás nějaký moment rozčílí. V tu chvíli před námi všechny rozdíly narostou do obrovských rozměrů. Vyčteme si navzájem všechny skutečné i domnělé křivdy a rozdílné postoje a chceme vše skončit. To bývá ale to nejhorší řešení. Prásknout dveřmi bývá sice řešení rychlé, snadné, ale někdy přece jen ukvapené. Ano, občas to jinak nejde, chceme-li zachránit sami sebe, často to ale je jen zkratkovitá a impulsívní nevyzrálá reakce. Kolikrát jen jsme si to prožili třeba ve vztazích rodičů a dospívajících dětí, partnerů, přátel, jak si vzájemně řekneme či uděláme něco, co nás brzy či za nějakou dobu mrzí.
Nikdy jen zisky
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
