V současnosti převažuje názor, že v rámci socialistického bloku nebylo jiné východisko než násilné potlačení pražského jara. Experti se liší jen v názoru, jestli to musela udělat Sovětská armáda, nebo reformní vedení v čele s Alexandrem Dubčekem. Existují však ještě jiné cesty než pasívní podvolení mocnosti.
Na přemýšlení o dějinách použijme sportovní terminologii. Historie nezná jenom vítězství 5:0 nebo porážky 0:5. Kdo někdy dělal kolektivní sport, ví, že pro mentalitu a charakter mužstva je důležitý i případný způsob porážky. Když prohrajete 3:2, ale poslední desítky minut dotahujete na vítězství, je to větší motivace k dalším dobrým výsledkům, než když rezignujete poté, co už do poločasu dostanete tři góly. Co to znamená v podmínkách politiky let 1968/1969?
Většina pamětníků potvrdí, že v letech předcházejících pražskému jaru (1963–1968) bylo každý rok lépe a lépe. A to z hlediska rozšiřování svobod a možností aktivnějšího občanského života. Ruku v ruce s tím šlo obrovské kulturní vzepětí. Byly to takové reformy v mezích zákona. Tohle dodnes nedoceněné období se odehrávalo v duchu hesla Dva kroky dopředu, jeden a půl dozadu. Totalitní systém se neměnil, ale po krůčcích humanizoval.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
