Petr Havlík: Měli bychom se učit eliminovat naše zdroje napětí
Nedávno jsem se po delší době sešel se svým velmi dobrým přítelem. Když jsme si domlouvali schůzku, tak působil unaveným a skleslým dojmem, a potvrdilo se to ihned po přivítání. „Co se děje?“ zeptal jsem se ho po podání ruky. „Nějak to nezvládám,“ řekl a usedl ke stolu. „Co nezvládáš?“ ptal jsem se logicky a zcela bezprostředně. „Nic nezvládám, vztahy, práci, svět kolem nás, prostě nic, chápeš, vůbec nic,“ soukal ze sebe tichým hlasem. „A chceš se z toho vypovídat?“ „Já ti rozumím, třeba nás něco napadne, tak spusť, kamaráde.“
Mluvili jsme o svírání na hrudi, o špatném spánku, o úzkostech, o stresu a o permanentním napětí. Doporučil jsem mu odbornou péči, tedy psychoterapii. Když se člověk dostane do mlýnice diskomfortu a neví si rady, pak by neměl odmítat nejen pomoc blízkých, ale i komunikaci s experty na léčení duší, kteří dokážou alespoň detektovat naše zdroje napětí. To není naše prohra, ale možný krok k nápravě. Pokusili jsme se o to v ten společný večer sami a objednali jsme si k tomu sklenku bílého vína. Za hlavní zdroj napětí považoval svůj nedávný vztahový karambol, který přerostl v ničivý kolaps. Zahořel láskou, která byla v první fázi vroucí a oboustranná, ale postupně se zamilovanost vytrácela a začaly se objevovat první náznaky toxické rivality. Utěšoval se tím, že těch pár měsíců stálo za to, že si přeci vzájemně pomohli a nechce myslet jenom na ty kolize. Přiznával si, že je obětí i viníkem zároveň, a ona prý také.
Říkal, že přeci kolaps ještě nemusí být konec. Ptal jsem se ho, co vlastně chce. Chce o ten vztah bojovat, anebo jej vytěsnit ze své mysli? On odpovídal, že neví, že na to myslí každý večer, kdy se pokouší usnout. A když se mu to konečně povede, tak má prý těžké hororové sny. Ráno se probouzí nevyspalý a bez nálady. Jeho vědomí těká na všechny strany. Mluvili jsme o tom, že nám často schází vztahová inteligence a odhodlání pečovat o vztah, síla odpouštět, a hlavně o tom, že neumíme potlačit vlastní ego, které pak ovládne zničující pýcha. Nechceme, aby nás někdo vlastnil, a přitom si to tajně přejeme (zcela se oddat vášni, splynutí duší a srdcí). Bože můj, jak strašně to pak bolí, jak křehká je ta hranice mezi láskou a nenávistí.
Mluvili jsme o vztazích komplexně, nejen o krátkodobých partnerských pokusech. Jaké máme vztahy se svými dětmi, zda jim umíme pomoct a být pro ně vzorem? Jaké máme vztahy s přáteli, s kolegy v práci, se sousedy? Umíme komunikovat? Vzájemně jsme si pofňukali, že nám to moc dobře nejde. Někde děláme chybu. Vložená energie se nevrací, chybí pocity harmonie, úlevného relaxování, pohody a radosti. Bojíme se chyb. Máme strach ze strachu, a priori se obáváme našeho selhání. A je to na nás znát. Postupně to přerůstá do tenze a do křeče. Ve zpovědi mého přítele jsem začal vidět sám sebe. Vztahy někdy vnímáme jako poziční strategickou hru, ale hru, nad níž nezřídka ztrácíme kontrolu. Blokuje nás to v práci i v běžném životě. Začínáme dělat chyby a ty se kupí. A do toho na nás doléhá tíha okolního světa, která nás drtí. Opouští nás klid, rozvaha, nadhled, humor a ve finále i víra a naděje, že to zvládneme.
U druhé sklenky vína jsem hlasitě řekl: „A už dost!“ Žádný defétismus není na místě. Takže, nejprve si popíšeme naše zdroje napětí a budeme je eliminovat. Neumíme to? No tak se to budeme učit, a to hned! Pokusme se vlastní krizi překonat vlastními silami. Tři zdroje napětí musíme vybalancovat třemi zdroji radosti, úlevy a pocitem úspěchu. Že to nejde? Ale jde, jen musíme chtít. Je to práce, je to aktivita, je to přísnost na sebe sama… Žádné mega zázraky bez čekání. Je to o trpělivosti a pokoře (a taky o odvaze), model step by step. Dohodli jsme se s přítelem, že se sejdeme zase za cca 14 dní a budeme si mezitím psát deník. Třeba se budeme vzájemně inspirovat. Žádné kecy o vyhoření a špatné karmě. Skončil jsem s úvahou o našich předcích, kteří museli v minulém století překonávat doslovné pohromy. Vím, jak moc bolí ztráta nejbližších lidí, ztráta kusu vlastní identity, ale právě proto je důležité nic nevzdávat a nenechat věci jen tak plynout do kalných vod. Každý den je novou výzvou! Na život a na setkání v našich lepších časech!
„Se štěstím v životě je to jako s brýlemi. Často je marně hledáme a ony nám sedí na nose.“ Německé přísloví.
