Když jsem před nepočítaně lety poprvé zavítala do oázy v severoafrické poušti mezi Berbery, největší šok mi nezpůsobilo ani tak vedro (i když to bylo v poledne v červenci bez nadsázky vražedné), ale nedostatek čehokoliv zeleného, vody i stínu.
Čekala jsem oázu, jak jsem ji znala z filmů – zelenou, šumící šepotem vysokých palem poskytujících stín lidem i zvířatům a kdesi mezi tím nenápadně zurčící čistá pitná voda. Nalezla jsem kamennou planinu se shlukem chatrčí vyrobených ze dřeva a potažených částečně plachtovinou a zpola starodávnými koberci. Svůj přístřešek měly i kozy; péče o ně byla stejná jako o lidi, snad jen s výjimkou toho, že zvířata se nemusela pětkrát denně modlit a nepila černý přeslazený čaj.
Zdrojem vody byl téměř neznatelný pramínek odkapávající z nedaleké skály, jediného přírodního útvaru v okolí, který narušoval rovinu sem tam potaženou vrstvou písku, respektive spíš jemného prachu písečného původu. U skály rostly zhruba čtyři pichlavé keře, kam se vodila brzy ráno zvířata ‘napást’. Pod kapajícím pramínkem stál plastový kýbl – zásobárna vody (jak pitné, tak užitkové). Denně nakapaly zhruba čtyři kýbly. Jedním se napojila zvířata, pak lidé, a protože některé berberské kmeny jsou opravdu silně věřící, v části zbylé vody se rituálně aspoň částečně omyli před modlitbou, poté se voda dala zvířatům, ale někdy se z ní uvařil onen černočerný a silně slazený čaj.
Většinu dne trávili Berbeři ve stínu otevřených přístřeší a nevybavuju si, že by někdo z nich někdy spěchal nebo dokonce běžel, naopak – i ženy pekly chléb v peci vyhloubené v zemi vláčnými pohyby. V noci spustili k zemi i zbylou čtvrtou stěnu a spali. Pohybovali se ve stínu. Žili ve stínu. Nosili si svůj stín s sebou pečlivě zahalení v několika vrstvách dlouhých hábitů; slunci nenastavovali ani tvář, natož pak tělo. Opalující se turisté pro ně představovali sebevrahy.
Nebojovat s horkem
Jsem severský typ. Mám extrémně křehkou světlou pokožku, která se opaluje pomalu, rudne, má pihy a nedosáhne hluboce hnědozlatého odstínu. To vím odmala. Ale dlouho jsem se, jako ostatně mnozí z našeho mírného a i dnes v porovnání se zbytkem světa vstřícného a k lidem vlídného podnebného pásma toužila slunci co nejvíc vystavovat. Nikdy jsem sice nepatřila k druhu cíleně se slunícímu ať už na koupališti, u rybníka nebo na pláži, ale s přicházejícím létem jsem odkrývala čím dál větší kusy kůže.
V tílku a kraťasech jsem tehdy přijela i do berberské oázy. Majka z Gurunu by tam nepůsobila nepatřičněji. A nebylo by jí tam tak zle. Opravdu fyzicky špatně z horka, hořelo mi tělo zvenčí i zevnitř. Od té doby vím. Poučila jsem se rychle.
Od té doby působím v létě často jako exot. Víc než dvacet let se totiž s přicházejícím horkem a sluncem zahaluju. I u nás v Česku. Chráním si primárně krk a ramena, ale snažím se být zakrytá látkou v podstatě celá. Ano, je mi teplo – odpovídám neustále na otázky. A ano, potím se. Ale jak by zjistil každý, kdo by v červenci a srpnu místo v krátkých šatech a polonahý kráčel ulicemi rozpáleného města v košili se zvednutým límcem, dlouhými rukávy, v dlouhé sukni či kalhotách a na hlavě s kšiltovkou či kloboukem – vedro je vám menší, protože nemáte rozpálenou a trpící kůži; zpocení jste možná víc, ale nakonec vás vlhkost potu vlastně ochlazuje…
Zkrátka jak mě naučila Afrika, je nesmysl dobrovolně se vystavovat horku většímu, než je nutné, zároveň je třeba s vedrem nebojovat a rozhodně útrpně nečekat, až přejde, jde o to, přizpůsobit se mu a přijmout ho.
Pamatuju si, jak jsem kdysi na začátku července vzala své přátele v Athénách na Akropolis. Trvala jsem přes jejich protesty na tom, že půjdeme už v osm ráno. Já jsem byla zahalená, oni ne. Fouká příjemný větřík od moře, říkali. Já na to, že to je vůbec nejhorší, protože díky tomu vám sice není vedro, ale neuvědomujete si sílu slunce. Zkrátím to – po čtyřech hodinách jsme sešli zpět dolů na náměstí Monastiraki, abychom si dali kávu, a zatímco já jsem měla propocenou košili, oni náběh na spáleniny druhého stupně. Další tři dny polykali prášky, mazali se střídavě panthenolem a řeckým jogurtem a nevycházeli z hotelu.
Snadné počty
Totéž co o odívání platí v horku i o životním tempu. Co pro nás znamená lenost, tedy několikahodinové siesty od oběda třeba do pěti odpoledne, je tady, v zemích, kde jsou v létě teploty kolem čtyřicítky (letos vyšší), nutnost. V době zhruba od jedné do šesti jsou teploty nejvyšší, všechno je rozpálené, stín jako by nebyl. To je doba, kdy jet pracovně naplno dlouhodobě příliš nelze. Zato lze tutéž práci ať už v obchodě, v dílně, kanceláři… vykonat v čase od šesti večer do půlnoci.
Pobývám v Řecku část roku už deset let a za tu dobu jsem se automaticky přizpůsobila zdejšímu klimatu, a tedy i tempu, které je výrazně rozvolněnější než v Praze.
Už u Berberů jsem pochopila, že ve vedru je zásadní co největší úspornost pohybu. Horko samo určuje rychlost dýchání, a tedy ekonomii pohybu, fyzické, ale taky mentální činnosti. Jakmile se mu přizpůsobíte a rozložíte si práci a úkoly do vln, jež kopírují teplotu, přestane vám být takové vedro a nebudete na to tak myslet.
Pokud nejdu plavat, nepíšu ve stínu terasy domu nebo v pracovně uvnitř (můj dům je záměrně bez klimatizace, ze dvou stran ho obklopuje olivový háj a ten jej v odpoledních hodinách mírně chladí přirozeně svým stínem, což dokáže snížit teplotu až o tři stupně, navíc výrazné teplotní rozdíly organismus oslabují a vyčerpávají), jsem v podstatě celá zahalená (když jdu na schůzku či jen zamést terasu, pověsit prádlo, na nákup…). I na těch doslova pár desítek metrů, jež dělí dům od moře, si přes plavky oblékám košili a zapínám ji až ke krku.
Teď tady v Řecku, odkud posílám tento text, začíná vlna extrémních veder. Máme ještě víc požárů, než bývá zvykem, navíc kvůli slabé zimě nejsou dostatečné zásoby vody, a tak nevíme, kdy budeme na suchu… my i příroda. A tak až dopíšu text, zapnu si košili, zvednu límec, narazím klobouk a půjdu dolít čerstvou vodu do nádob, které jsem umístila kolem domu pro zvířata. Napít se přijdou nejen potulní psi a kočky, ale i želva, včely, vosy, ptáci, ještěrky a dokonce občas i hadi. Pak se půjdu takhle zahalená projít se svým psíkem. Abychom byli nejpozději v devět zpět. Potom bude příliš velké horko na to, opouštět stín. Přesto bude možné zhruba do jedné hodiny pracovat. Poté i ve stínu vystoupá rtuť teploměru ke čtyřiceti, všechno kromě cikád zalapá po dechu a život na několik hodin přijme za svůj rytmus tetelení horkého vzduchu.
