Poprask kolem trendu, kdy v menších, zejména venkovských restauracích, začali odmítat platby kartami, hýbe vášněmi i u jinak klidných jedinců. Většinový názor je jednoznačný. Po zrušení EET začali hospodští zase masově šidit na daních. A objevilo se i volání po zákonném nařízení přijímat platební karty. Kdo něco ví o hospodské, nepochybně u nás dost šedé ekonomice, se jen trochu pousměje. Ve skutečnosti EET nebyla tak vážný problém, a kdo šidil před jejím zavedením, zvládl to i potom. Skutečným problémem je stále stoupající objem plateb kartami, který v současné realitě drobných a často sezónních provozoven působí dost zásadní problémy z více důvodů, často také pěkně šedivých, ale zároveň existenčních.
Skutečnost, že za aktuálním odmítáním platebních terminálů je zrušení EET od 1. ledna letošního roku, zpochybňuje prostý fakt, že elektronická evidence reálně nefunguje od března roku 2020, kdy ji se zavedením nouzového stavu Babišova vláda pozastavila a ona se už nikdy nerozeběhla. Reakční doba zlobivých hospodských v délce tři a půl roku se objektivně jeví jako prapodivně dlouhá. Musely tedy nějaké důvody přibýt.
Předně hospody procházejí existenční krizí, náklady prudce narostly a jejich promítnutí do cen má samozřejmě negativní dopad na tržby, navíc chybí personál a blíží se zvýšení DPH na čepované pivo. Prostě v té nižší vrstvě gastrobyznysu je hůře, než bylo, a výhled je temný a šetří se, na čem se dá.
Poplatky, které restaurace platí za platební terminály, nejsou úplně bezvýznamné. Pohybují se mezi jedním a dvěma procenty tržby přes kartu. Při placení malých částek, třeba za jedno kafe či pivo to může být i citelnější, protože poplatek se skládá z procentní výměry a pevné sazby za transakci. Karetní společnosti často argumentují tím, že i manipulace s hotovostí má své náklady a rizika při jejím skladování a dopravě do banky. Jenže v realitě všedního dne ten hospodský hotovost potřebuje, a když má skoro všechny tržby bezhotovostní, musí pro ni do banky a ty náklady pak nese také. Úspěch bezhotovostního placení a jeho prudce rostoucí podíl v tržbách je pak pro něj docela velkým problémem.
Hospodský hotovost potřebuje, protože velká část dodavatelů včetně pivovarů při zavážce žádá okamžitou platbu. Platba na fakturu je stále privilegiem pro velké, prověřené a spolehlivé odběratele. Ale především musí své zaměstnance z významné části vyplácet v hotovosti. Ano, opět tak šidí na daních, ale často mu nic jiného nezbývá, když velká část personálu takové platby požaduje, protože sama šidí také, a mnoho z nich má na sobě jednu i více exekucí, takže výplata na účet je něco jako pracovat zadarmo.
Snadná rada tyto lidi nenabírat má jedno úskalí. Jiní prostě nejsou. A při naší nejnižší nezaměstnanosti v Evropě ani nebudou. Nedostatek personálu je dominantním problémem, proč třeba v hojně navštěvovaných rekreačních oblastech najdete i nyní spoustu dříve běžně otevřených hospůdek zavřených nebo vyhrazených jen pro ubytované. Majitelé dělají, co umí. Někdy na hraně a někdy i za hranou daňového zákona. Odmítání bezhotovostních plateb je toho jedním z projevů. Tak jako tak bude pod tímto tlakem hospod a hospůdek mimo velká sídla dál rychle ubývat a při neklesající poptávce po jejich službách budou ty zbylé dražší a dražší. Ale karty brát budou. Zda tenhle osud potěší bojovníky za právo platit telefonem či hodinkami, těžko říct.
