Vystoupila jsem v historickém centru Bruselu po sedmnácti letech. Pršelo, padaly kroupy, fučelo tak, že jsem deštník s polámanými drátky odhodila do první popelnice a jako většina místních si narazila čepici a v ostrém předklonu rychlým tempem vyrazila ulicemi a skrz kryté pasáže, jichž je tady nepočítaně.
Když o pár minut později vysvitlo slunce (kdy jindy čekat aprílové počasí než na konci března?), už jsem se z mokré stezky centrálního parku vlévala mezi desítky a stovky mužů a žen v decentních uniformách tmavě modrých, šedých, hnědých a černých kostýmů a obleků. Chodník k chodníku, kličkovat mezi všudypřítomnými pytli s odpadky, povalujícími se jen tak na dlažbě, dav mě nese k přechodu, společně přejdeme k širšímu chodníku… Na Lucemburském náměstí už jsem byla součástí eurořeky, která se na jednotlivé přítoky rozpletla až těsně před budovou Evropského parlamentu – každý do svého vstupu, někdo ještě za roh pro kafe (lepší než to z parlamentních bufetů).
Euro čáry
Nic se za ty roky nezměnilo. A přece mnohé (nemyslím tím jen chytré telefony a sociální sítě, jež to ovládly i tady). Podstata však zůstala – na první pohled jakýsi cizí, chladný skleněnoželezobetonový organismus fungující sám o sobě ze své podstaty a tvářící se, že slouží nám, kteří si ovšem připadáme jen jako užiteční idioti, o které nikomu ze zdejších eurobytostí nejde.
Obzvlášť v Česku je tento přístup rozšířený na úrovni moderní lidové legendy o zakletém, dalekém a mocném (rozuměj většinou zlém) Bruselu. Jak snadno se tomu věří, když člověku vrací jeho odraz netečná zrcadlová stěna eurobudovy těsně před tím, než na něj mrkne fotobuňka a on je díky správné cedulce na krku vpuštěn do úlu.
Teď tu stojím, zatím ještě venku, odrážím se ve svém obrazu, a kdyby se kroupy znovu nezačaly rozbíjet o sklo budovy, daly by se tváře mužů a žen kolem zaměnit za ty, jež potkávám doma u Malostranského náměstí a jež chvátají tváříc se veledůležitě a nedostupně do sněmovny či senátu. Jenže to by byl omyl, tady jsme v jiné lize – tihle tady jsou odevšad a mají vládu i nad cizími zeměmi. Jejich kouzlo je mocné (naposledy jsme to okusili během zaklínání spalovacími motory), o to víc překvapivé je, že celé to hemžení ze všeho nejvíc připomíná chaos hromadných školních výletů (které sem také míří ze všech nejen evropských zemí a ‘vyvolený’ europoslanec se z hordou puberťáků nadšeně fotí, aby bylo co dát na sociální sítě).
S mocným eurokouzlem, jež dokáže změnit zákony a životy i ve vzdálených zemích za devatero horami, řekami a dálnicemi, přichází též velký plat a vůbec život, jaký si neumíme představit – armády úředníků a asistentů připraveny splnit každé přání…
Nesnesitelná lehkost rozhodování
Otáčím se kolem své osy na chodbě uvnitř hlavní budovy, většina euromužů a eurožen, již kolem mě spěchají (v Bruselu se vůbec obecně hodně spěchá), se na mě zautomatizovaně letmo usmějí, s cedulkou na krku jsem přece jedna z nich. Občas se mnou neznámý euromuž začne zničehožnic během cesty výtahem či po eskalátorech konverzovat, a dokonce mne velmi specificky superkorektně pozve na kávu nebo čaj. Absolvuji postupně setkání (nejen s českými) europoslanci, ale dokonce s eurokomisaři, a jako by to nestačilo, jsem pozvána i na rozhovor do devátého patra přímo k předsedkyni europarlamentu (sem se většina profesionálních euromužů a eurožen nikdy nedostane).
U všech jsem překvapivě vítána a zdá se, že to často ani nepředstírají, mé pochybnosti, kritika, skepticismus, otázky a často ostrý nesouhlas některé dokonce snad i těší. Debatujeme o děsivě zásadních tématech s nesnesitelnou lehkostí a člověk má najednou pocit, že se tady o tom všem opravdu rozhoduje.
A pak zase z kanceláře na chodbu a do jiného patra, jiné budovy, všechno vypadá stejně, zaměnitelně, všechno a všichni jsou stejní, nahraditelní, zároveň se zdají nepostradatelní; tady to všecko vzniká, ale ne kouzlem, nýbrž trapně byrokraticky a přízemně jako vyhláška o sběru papíru na obecním úřadu nejmenší tuzemské obce – jen těch hlasování je tu trochu víc a témata zásadní, existenciální a globální důležitosti, ale jinak?
Kamsi jedu, jdu, debatuju, fotím se… Píšu a volám nezvykle ochotným asistentům (mám podezření, že tak profesionální asistenti se rodí rovnou s cedulkou místa určení 'europarlament’), protože už zase bloudím, pak se opět nacházím, ale jinde, než myslím, a s jinými lidmi, již se nakonec řízením osudu ukážou jako ti jediní správní…
Z prvotního hořkého a nepříjemnou závrať vyvolávajícího pocitu hry na pupek eurosvěta nakonec zůstane na hygienicky čistém eurotalíři zredukované poznání, že co vypadalo jako hra, zanechává po pozření na patře chuť reality – večer si marně čistím zuby několikrát po sobě, ta chuť reálna tam pořád je.
Naše volba i zodpovědnost
A právě proto je třeba to začít brát jako fakt a přestat se zříkat odpovědnosti.
V orgánech Evropské unie nás nezastupují nějací tvorové/trolové z jiné (euro)galaxie, jak se občas (dost pochopitelně) může zdát, nýbrž volení zástupci. Rozhodujeme o nich my všichni, každý z nás, to my jim dáváme mandát a sílu svých hlasů, my je usazujeme do letadel a za hlasovací pulty. Jsou na nás závislí a je jen na nás, abychom je vybrali zodpovědně a hlavně abychom jejich práci sledovali, chtěli po nich, aby pracovali v našem zájmu, úkolovali je, doslova je otravovali požadavky a našimi problémy. A to my neděláme. Kašleme na to a na ně (můžeme se divit, že mnozí z nich zase dost nepokrytě kašlou na nás?).
Řekněme si to otevřeně – naprostou většinu z nás europoslanci a eurokomisaři nezajímají. Neznáme jejich jména, netušíme, co dělají, kde, jak hlasují (často přesně opačně, než jejich straničtí kolegové v našem parlamentu!), za koho (respektive za čí zájmy!) a proč (někdy to není tak těžké zjistit).
Jsou pro nás nezajímaví, neboť na ně nevidíme, přitom jejich jednání se propisuje do budoucnosti nás všech mnohdy víc a rozhodně dlouhodoběji než lokálních politiků.
O většině z euromužů a eurožen celé roky (u většiny z nich je to taktika, nejsem vidět a slyšet, mám tím pádem od všech pokoj a můžu si to eurposlancování pohodlně zařídit) neslyšíme, jsou kdesi tam, v zemi královských erbů, modrých vlajek a hvězdného kruhu, belgických waflí, hranolků a hlavně čokoládových pralinek, důstojných moderních budov a propletenců nekonečných chodeb, kde to ševelí záhadnou byrokratickou eurořečí, peníze tečou proudem a na distanc se rozhoduje o budoucnosti kontinentu a celých národů a živočišných druhů… I proto je v Česku ve volbách do Europarlamentu jedna z nejnižších volebních účastí v Evropě.
Jsou ale země, kde lidé na ovlivňování vlastního osudu nerezignovali, a ať už s projektem EU souhlasí či ne, chtějí se na budoucnosti své země a celé Evropy podílet. Píšou svým europoslancům, když se jim nelíbí, co se v EU chystá, nebo jak hlasovali, vyhledávají je osobně, protestují, otravují je, podepisují petice… Sledují své europoslance a volí takové, kteří za ně a jejich zemi bojují. My to neděláme. Místo toho nadáváme. A naši ministři pak zpětně hasí, co se dá (často jen ve jménu populismu). Je to takhle jednodušší, můžeme svádět odpovědnost za kdeco na ten ošklivý a vzdálený Brusel. Až na to, že ten bruselský odraz na zdech eurobudov, který občas zahlédneme a nelíbí se nám, to jsme my.
