Blížící se střídání na Hradě vyvolává v politicích i širší veřejnosti skřítky lidové ústavní tvořivosti s cílem zařídit nějak to, aby se podobné excesy, jaké nám provedl během svých dvou mandátů Miloš Zeman, nemohly opakovat, protože na ně bude paragraf. Ta slepá víra, že když mám problém, tak ho vyřeším nejlépe tak, že ho zákonem, v tomto případě ústavním, zakážu, je nesmrtelná. Přestože je zjevné, že s množstvím zákazů a příkazů nám těch problémů daleko rychleji přibývá, než ubývá.
Jestli veřejnost dnes opravdu něco pálí, tak je to inflace. Není tedy divu, že v centru pozornosti inovátorů ústavy se ocitlo jmenování guvernéra ČNB a členů bankovní rady. Zeman letos zásadně obměnil složení rady a guvernérem jmenoval Aleše Michla navzdory silnému nesouhlasu jeho předchůdce Jiřího Rusnoka. To je dost neobvyklé, ale v minulosti nikoli zcela ojedinělé, jen se o tom dříve tolik nemluvilo. Nyní to vyvolalo poprask. Podstatná část veřejnosti, včetně té odborné, to považovala za pokyn prezidenta k opuštění razantní protiinflační politiky prováděné předchozím vedením ČNB a další projev prezidentské zvůle a nekompetentnosti. A to co ČNB dnes činí, tak pro mnoho lidí opravdu tento závěr potvrzuje. Zda je to pravda ukáže sice teprve čas, ale důvodů k pochybnostem je nesporně dostatek.
A nic tak nehýbe politickou atmosférou, jako zdražování. Proto se opět dostal na stůl fakt, že u nás praktikovaná pravomoc jmenovat členy bankovní rady bez jakékoli konzultace s jiným politickým orgánem, nebo alespoň kontrasignací premiéra je ve světě neobvyklá, a měla by se prý nějak změnit. Většinou mají na výběr funkcionářů vliv další politici. Dokonce i v tak prezidentském politickém systému, jaký je v USA musí prezidentovi jeho kandidáta schválit Senát, byť to bývá obvykle spíše formálním aktem. A v případě Evropské centrální banky je to dokonce čistě politické jmenování, protože celý výkonný výbor včetně prezidenta a viceprezidenta ECB je jmenován Evropskou radou složenou z prezidentů a premiérů členských zemí. Pochopitelně po zdlouhavém politickém vyjednávání. Hledat zde politickou nezávislost centrální banky eurozóny je tak dost obtížné. A hlavně, že by na více politicích závislé systémy výběru správců měny, vedly k rozhodnější protiinflační politice a větší nezávislosti v rozhodování se říci rozhodně nedá.
Americký FED začal se zvyšováním sazeb pozdě. A zlé jazyky upozorňují, že to asi nebyla náhoda. První zvýšení úroků přišlo až poté, kdy prezident Biden jmenoval dosavadního šéfa Jerome Powela podruhé do funkce. ECB pak je zjevně zcela pod politickým diktátem a sazby začala zvedat tragicky pozdě a naprosto nedostatečně, takže inflace v Evropě bude dlouhá a v některých zemích eurozóny, jako jsou pobaltské země, i velmi drastická.
Omezit z tohoto pohledu pravomoci prezidenta se tak nezdá nijak zvlášť dobrým nápadem. Zvláště, když víme, jaký problém je se jmenováním ústavních soudců, kteří musí projít hlasování v Senátu. V minulých letech řada velmi dobrých kandidátů ztroskotala na politických zájmech senátních partají a politickém handlování. Chceme totéž zažívat při jmenování strážců inflace?
Jistě můžeme mít obavy, že když bude prezidentem Andrej Babiš, bude to v nejlepším případě stejné, jako za Miloše. A leckdo by se asi neradoval ani z lidí vybraných levicovou ekonomkou Danuší Nerudovou. Ale žádná ústavní úprava nemůže zabránit tomu, že každý národ má takovou vládu a prezidenta, a od nich odvozené vedení centrální banky, jaké si svou volbou zasloužil. A tak v tom základním zákoně státu raději moc nevrtejme. Raději rozmýšlejme, komu tu velkou pravomoc svou volbou svěřujeme do rukou. A pak se nedivme.
Rozhovor Bohumila Pečinky s guvernérem ČNB Jiřím Rusnokem na téma Česko a inflace:
