Existují tři Švédska. Imaginární multikulturní ráj. Nebo přeludná země nořící se do násilí pouličních gangů. A pak to skutečné, občas trochu nudné Švédsko. Právě to si teď zvolilo nový parlament – a s ním pravděpodobně i pravicovou vládu.
Největší pozornost poutala skutečnost, že více než pětinu hlasů obdržela dosud ostrakizovaná antiimigrační strana Švédští demokraté (SD), což jedni hodnotili jako zradu tradiční vstřícnosti a jiní coby návrat zdravého rozumu. Úspěch kontroverzní strany je určitě důležitá zpráva, ale vždy je užitečné vidět ji v reálných proporcích.
Jednoznačným vítězem byli sociální demokraté Magdaleny Anderssonové se ziskem více než 30 procent, což je navíc nárůst oproti minulým volbám. Měli bychom tedy spíše mluvit o neúspěchu tradiční liberální pravice, protože strana Umírněných se s 19 procenty umístila až třetí, navíc dvě křesla ztratila.
Jenže ve Švédsku nesoutěží strany, ale bloky, a ten levicový ztratil většinu. Otázka je, zda ten pravicový získal většinu – tedy zda můžeme Švédské demokraty bez problémů přiřadit k tradiční švédské pravici.
Vpravo vlevo
Identita strany Sverigedemokraterna (tedy spíše „demokraté Švédska“) je těžko uchopitelná. U jejích kořenů vskutku stáli neonacisté, a dokonce jeden bývalý příslušník Waffen-SS. Současně podle některých politologů nebyli Švédští demokraté v době svého vzniku v roce 1988 neonacistickou, ale spíše antiimigrační protestní formací.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
