U příležitosti svých jedenadvacátých narozenin, v dubnu 1947, dala tehdejší princezna Alžběta slib svým budoucím poddaným: „Prohlašuji před vámi všemi, že celý svůj život, ať už bude dlouhý, nebo krátký, zasvětím službě pro vás.“ Stalo se tak pět let před tím, než se stala britskou královnou, aniž tušila, že pak bude vládnout dlouhých sedm desetiletí. U panovníků i politiků jsme zvyklí, že většinou své sliby nedodrží, protože je uzpůsobují vnitřním i vnějším okolnostem a tomu, jak se to hodí, protože potřebují vypadat před veřejností co nejlépe.
Královna Alžběta II. měla ale jinou taktiku, strategii a jiný životní styl. Byla za každou cenu svá. Z toho neuhýbala, i když by někdy měla.
O královně Alžbětě víme zdánlivě všechno, na druhé straně hrozně málo. Byl to majestát majestátů. Znal ji téměř každý na světě, zatímco na jméno japonského císaře Naruhita (nic proti němu) či nizozemského krále Viléma Alexandra si při dotazu vzpomene jen málokdo. Můžeme si o ní myslet cokoli, ale byla to vždy kotva, která se neutrhla, ani když bylo moře kolem ní rozbouřené válkami, konflikty a spory.
Lidí, jako byla Alžběta, existovalo za posledních sto let jen málo. Proto si je příliš idealizujeme, odpouštíme jim jejich přešlapy, vidíme je spíše romanticky než realisticky. Přesto nám královna udělila několik životních lekcí, z nichž si můžeme vzít příklad. Dovolím si proto využít i slova známého britského novináře Aleka Marshe, která zveřejnil v časopise The Spectator v textu Lekce pro život od královny.
Alžběta za své vlády zažila patnáct britských premiérů a premiérek. S každým vůdcem země se potkala mnohokrát, strávila s nimi hodiny a hodiny. Nikdy ovšem neunikla z těchto jednání žádná indiskrétní informace. Jak je to možné? Královna totiž dodržovala formální i neformální pravidla a nekompromisně to požadovala i od ostatních.
V zájmu země se proto Alžběta II. za svého života potkala i se zloduchy, například s Vladimirem Putinem (2003), čínským prezidentem Si Ťin-pchingem (2015), rumunským komunistickým diktátorem Nicolaem Ceaușeskem (1978) nebo syrským hrdlořezem Bašárem al-Asadem (2002). O výkonu reálné politiky či byznysových zájmech v Británii totiž rozhoduje vláda a parlament, to musela respektovat i královna. Nikdo ale od ní za celý její život neslyšel nic jiného, než že podporuje svobodu a demokracii.
Politický odkaz královny je jistě významný, ale za daleko inspirativnější považuji její lekce do života. Jaké jsou?
Buďte střídmí a umírnění.
Pracujte celý život, pokud můžete.
Udržujte si svoji víru.
Nepodléhejte emocím.
Věnujte se koníčkům.
Milujte svá zvířata.
Neberte se tolik vážně.
Úsloví, kterého se pak Alžběta držela po vzoru své matky, zní „Nikdy si nestěžuj, nikdy nevysvětluj“. Údajně pochází od britského premiéra 19. století Benjamina Disraeliho. Zesnulá královna se zmíněného hesla držela více než pevně. Byla podle všeho velmi nemocná a unavená, ale dva dny před smrtí přijala s úsměvem na tváři na skotském zámku Balmoral novou premiérku Liz Trussovou. Splnila s grácií svou poslední vladařskou i pracovní povinnost a za několik desítek hodin navždy odešla.
„Její skvělý příklad je stále aktuální a bylo by dobré, kdybychom si ho všichni uvědomili. Myslím, že začnu tím, že se půjdu projít,“ napsal Alec Marsh ve svém textu Lekce pro život od královny v narážce na to, že Alžběta II. doporučovala každý den procházku. Nechce se mi, ale jdu taky. Ostatně říká to i můj kardiolog…
