Absolvoval jsem v minulém týdnu několik debat o vítězném návrhu nové pražské Vltavské filharmonie. Asi nejsem sám, komu se návrh líbí, zvláště proto, že shodou okolností bydlím na dohled tohoto dnes zpustošeného místa. Dánské architektonické studio geniálně zasadilo budoucí filharmonii do křižovatky cest, tramvají, metra a „spustilo“ ji k Vltavě.
Červíček pochybností ovšem začal vrtat. Nová Vltavská filharmonie má stát šest miliard korun, a to v dnešních cenách. Za deset let dvojnásob, se klidně vsadím. Což není málo. A dále: dá se očekávat, že většina lidí, a to nejen Pražáci, bude mít v nejbližších letech jiné starosti než potřebu dokonalého akustického zážitku v moderním koncertním sále pro necelé dva tisíce návštěvníků, třeba při poslechu Smetanovy Mé vlasti. Budou je srážet ceny energií, základních životních potřeb, úspory jim zlikviduje inflace, mladá generace si nebude moci pořídit vlastní bydlení ani auto. Do toho se těšit na Vltavskou filharmonii a přispět na ni z veřejných rozpočtů zhruba deseti miliardami korun? Není načase „aplikovat“ oblíbený argument, ať zaplatí, kdo novou filharmonii ke svému životu nutně potřebuje?
Na dané téma jsem se bavil s klavírním virtuosem Ivem Kahánkem, který moje dilema ideálně rozsekl, a to v rozhovoru, který s ním najdete na konci aktuálního vydání Reflexu. Říká: „Tento argument lidsky samozřejmě chápu, zejména v kontextu doby, která nás v nejbližších letech čeká. Máme však za sebou mnoho let ,dobrého ekonomického počasí‘, a přesto jsme tento projekt stále odkládali. Principiálně je to debata o míře přerozdělování: z hlediska tohoto brutálního ekonomického pohledu mohu stejně dobře říct, že já zase nesouhlasím s dotováním třeba dětského výkonnostního sportu, protože nemám děti. Jako společnost ovšem potřebujeme obojí – fyzicky a psychicky zdatnou novou generaci i elitní linii kultury, reprezentovanou tímto sálem. Takže je nutné neustále hledat nějakou rovnováhu mezi různými zájmy, ale také mezi striktně materiálním a společensky komplexnějším pohledem. A realitou je, že takovýto sál nelze nikde v Evropě postavit bez rozpočtových peněz.“
Ano, bezprecedentně jsme projedli a z oken povyhazovali veřejné peníze z éry hospodaření Andreje Babiše. Někdejší ministryně financí Alena Schillerová utratila za dárečky svým voličským skupinám desítky Vltavských filharmonií. Nebo se stačí podívat, za co se rozpočtové peníze utrácejí v Praze. Cyklistická koalice utratila za malování cyklopruhů a dopravních vymyšleností pro kolaře už miliardu korun, a přitom po nich téměř nikdo nejezdí.
Sem s filharmonií!
