Když potkám někde Petra Placáka, neustále mi vnucuje nejnovější číslo Babylonu, který vydává. Já zase teď lidem neustále dávám do ruky pozvánky na za-hradní slavnosti na Pirkštejně. Taková forma komunikace s nimi. Papírové pozvánky. Vymizelý druh. Navíc je děláme na tvrdém papíře, lidem je pak blbý je jen tak vyhodit. Tak si to snad odloží na kupu dalších papírů někde na stole a třeba to na ně někdy vypadne.
Začal jsem takhle zvát lidi poprvé v roce devadesát šest. Na náměstí v Ústí nad Orlicí jsem si vyhlídl nějakou oběť, neznámého člověka, a zval ji na naše tehdejší rockotéky, spojené s vernisážemi.
Mám rád lidi, co něco pořádají. Je to podobný druh. Nemůžou si pomoct. Jednou začnete a nemůžete přestat. U nás v Ratajích je třeba Ota Kmínek a ten pořádá měsíc co měsíc vernisáže a výstavy kresleného humoru. Bez dotací. Na vesnici. Pro hrstku návštěvníků. Už asi jedenáct let. Sehnat ilustrátory, vytvořit pozvánku, nainstalovat obrázky, pozvat lidi, připravit pohoštění. A vlastně pro pár lidí.
My letos chceme také přispět k oživení Ratají. Zakládáme tradici za-hradních slavností. Nebo mám záložní název ná-hradní program. Snad už to tam bude od teď na mnoho let. Vždy jedna sobota v teplých měsících. Vždy přednáška a koncert. Nejdůležitější je si vytvořit zvyk, pravidelnost. A pak už prostě budu muset jenom doplňovat do kolonek přednášející a hudební vystupující. Nejhorší je začátek. Rozjet tu káru. Pak už to jde.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
