Krizová doba přináší krizové situace, řešení i nápady. Konflikt na Ukrajině je typickým příkladem. Zároveň se ale obnažují dlouhodobé problémy a latentní trable.
Hned několik se jich objevilo i v nedělní televizní debatě na ČT. „U té ropy, a to není překvapením, probíhá větší debata,“ diplomaticky komentovala místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová, že některým zemím je uvalení sankcí na dodávky z Ruska nejen proti srsti, ale především proti ekonomickým zájmům a současným energetickým potřebám.
A sekundoval jí další z debatujících, slovenský premiér Eduard Heger: „Nejdůležitější priorita, která se nám daří v Evropské radě zachovávat, je jednota.“ A ještě jednou Věra Jourová: „Nemá smysl, abychom navrhli něco, co nezíská podporu.“
Jistě, za současné situace je společný postoj EU a členských zemí vůči agresivnímu Rusku potřebný. Na druhou stranu, dlouhodobá unijní mantra o nutné jednotě či alespoň o zdání jednoty je spíš věcí ideologickou než realistickou. Každá země má jiné potřeby, priority a týká se to například i energetické politiky.
Více než narušování vzývané jednoty škodí tlak na umělá, glajšaltovaná opatření jako různé „zelené“ závazky. Mimochodem ani nyní se nezdá, že by v Bruselu chtěli tyto nápady opustit. A přesvědčivě nezněla ani slova eurokomisařky Jourové, zda tedy alespoň existují krizové scénáře pro případ, že by Rusové přestali kvůli sporům o transakční měnu ropu a zvláště plyn do EU dodávat (Moskva chce do budoucna inkasovat v rublech, což většina unie odmítá).
Nejdříve jen obecně prohlásila: „Je samozřejmě nutné mít krizový scénář, protože musíme počítat se všemi, byť šílenými variantami.“ Pak ale dodala, že přeci jen něco na stole je. „Máme tzv. kontingenční plán, který by řešil ten okamžitý výpadek, počítáme zejména s pomocí Spojených států.“ Tak snad…
Byť skutečnost, jak rychle by šlo dodávky přesměrovat a zvýšit například kapacity terminálů na zkapalněný plyn, takový optimismus poněkud kalí. Ale hlavně: „Všechny nás to sjednotilo, teď vidíme sílu společné Evropy.“ Což je hezké…
Stejně tak jako představa, co všechno sankce zmůžou, jak to v Otázkách Václava Moravce vysvětloval slovenský premiér: „Potřebujeme zpřísnit sankce, protože chceme zastavit Vladimira Putina, chceme zastavit jeho vojska, aby se stáhla zpět do Ruska a nechala Ukrajinu na pokoji.“
Další vysněné cíle předestřela Věra Jourová: „Pro Komisi jsou co nejlepším výsledkem co největší sankce.“ A upřesnila, o co jde: „…zdevastovat ruskou ekonomiku, derusifikovat Evropu a zaizolovat Vladimira Putina ekonomicky i technologicky.“ A poukázala na to, že to těžko může být účinné, když „zároveň posíláme denně 400 milionů eur za plyn a za ropu“.
Sankce jsou důležitým nástrojem, pokud jsou ale používány cíleně a v kombinaci s ostatními prostředky. A stejně tak až krajní možností by mělo být „zdevastovat“ něčí ekonomiku, spíš jde o vytvoření tlaku na vedení zlotřilého režimu, jak je tomu dnes v případě Ruska.
Brusel ale vede ukrajinské tažení i na jiné frontě, na informační. Respektive dezinformační, jak se nyní s oblibou říká: „Máme data o tom, že na Slovensku jsou antiamerické nálady, které jsou nyní ještě přiživovány konspiračními teoriemi a dezinformacemi, silnější než v Čechách,“ uvedla v debatě na ČT Věra Jourová a dovysvětlila: „Je to možná i tím, že si to jako svůj nástroj vzala část politické scény.“ Onou „částí“ má být především expremiér Robert Fico.
Ostrakizace ani žádné „silné prohlášení“ ale Slovensku zatím nehrozí, a to ani kvůli tamnímu vyšetřování některých politických kauz: „V Polsku a Maďarsku je to jiná situace. Protože v Polsku udělali justiční reformu, my jsme reagovali na zákony. V Maďarsku reagujeme na to, že se nevyšetřují systémově kauzy, které poškozují evropské peníze,“ vysvětlila eurokomisařka, která má v portfoliu „hodnoty a transparentnost“.
Tak hlavně teď tu evropskou jednotu.
