Kdykoliv jsem od ruského vpádu na Ukrajinu veřejně zmínil, že přes všechny hrůzy páchané na Ukrajincích bychom neměli házet všechny Rusy do jednoho pytle, čelil jsem vlně nesouhlasných reakcí. Jejich autoři více či méně vulgárně a nenávistně argumentovali zejména tím, že podle průzkumů má Putinova agrese podporu více než 80 procent Rusů, což už jsou prý vlastně skoro všichni. Ten argument má ovšem podobnou sílu jako třeba, že všichni Češi podporovali režim Milouše Jakeše, když v posledních totalitních volbách dalo 99 procent všech (!) zapsaných voličů hlasy kandidátům socialistické Národní fronty.
O průzkumech veřejného mínění něco málo vím. Mimo jiné jsem je měl jako samostatný předmět při studiu na vysoké škole. I naprostý laik by nicméně po kratším zamyšlení nejspíš dospěl k závěru, že jednou ze základních podmínek pro to, aby průzkum podal pravdivý obraz o náladách mezi lidmi, je většinová ochota/odvaha respondentů pravdivě o svých náladách odpovídat.
A právě to je problém, jehož bychom si měli být vědomi, pokud čteme zprávy o podpoře šéfa Kremlu a jeho politiky. Podle průzkumu nezávislého analytického střediska Levada-Centr deklarovalo podporu Putinovým krokům v březnu 83 procent Rusů, což je dokonce o 12 procent více než v únoru. Na první pohled to vypadá jasně, ale opravdu to tak být nemusí.
Mnoho z nás si určitě pamatuje, že v nedemokratickém režimu (u nás do roku 1989) nemusí deklarovaná podpora znamenat podporu skutečnou. V době, kdy za protirežimní názor hrozil v závislosti na míře nesouhlasu a intenzitě jeho vyjádření například vyhazov z práce nebo vězení, bylo pro naprostou většinu národa běžné něco jiného si myslet a něco jiného říkat. Jakýkoliv průzkum veřejného mínění to pak logicky zásadně zkreslilo.
„Podle všech průzkumů veřejného mínění i zpráv stranických funkcionářů se až do roku 1989 většina obyvatelstva Československa stále ještě vyslovovala pro socialismus,“ připomínají například badatelé z Ústavu pro studium totalitních režimů v publikaci Každodenní život v Československu 1945/48–1989. Podobně se režim mohl chlubit i prakticky absolutní podporou v posledních předlistopadových volbách. Ty se konaly v květnu 1986 a proběhly podle osvědčeného scénáře – přišlo přes 99 procent oprávněných voličů (nejít k volbám znamenalo riskovat problémy), z nichž více než 99,9 % hlasovalo pro předem prověřené a vybrané kandidáty Národní fronty. Rudé právo (noviny vycházející v největším nákladu) to v pondělí 26. května oslavilo titulkem Všichni kandidáti Národní fronty zvoleni.
Znamenalo to snad, že v Československu skutečně lidé netoužili po ničem jiném než dál radostně budovat socialismus pod vedením KSČ a několika nastrčených maňásků z dalších tří povolených stran? Vůbec ne. Už v listopadu 1989 bylo jasné, že ani průzkumy veřejného mínění, ani volební výsledky nebyly skutečným obrazem toho, co si Češi a Slováci myslí, co si přejí a koho (ne)podporují. Jen se to do té doby báli dát najevo.
Netvrdím, že v Rusku je to úplně stejné, a nezpochybňuji, že Putinova podpora mezi obyvatelstvem může být skutečně významná. Na to mám málo informací. Jen upozorňuji, že bychom si na vlastní zkušenosti z totality měli vzpomenout, když teď – z bezpečí relativně demokratické země – posuzujeme Rusy podle průzkumů veřejného mínění. Pokud jsou dosavadní informace o putinovském režimu pravdivé, pak jsou v něm nepohodlní aktivisté v lepším případě vězněni, v horším vražděni. Za účast na demonstracích proti válce hrozí zatčení, pokuty, problémy v práci.
Kdo z těch hrdinů, kteří teď Rusy odsuzují za to, že na protest nevyjdou do ulic, demonstroval před rokem 1989 pravidelně proti okupaci Československa v srpnu 1968? Kdo si šel v západních Čechách na náměstí připomenout, že jeho město osvobodili Američané, a potřást si rukou s vyslanci americké ambasády? A kdo z nich by v době husákovské normalizace (nebo ještě lépe v 50. letech) přiznal neznámému tazateli z výzkumné agentury, že má socialismu plné zuby a bolševiky by měl vzít čert?
Ti, kdo tehdy takovou odvahu měli, mají dnes právo vytýkat mlčícím Rusům, že se Putinovi nepostaví na odpor a že (někteří třeba i v rozporu se svým přesvědčením) na veřejnosti tvrdí, že má jejich podporu. Zkušenost ale ukazuje, že odvážní a moudří lidé ostatním jejich slabost vyčítají velmi málokdy. Vědí, že život není jednoduchý a nežije se v šablonách. A že vedle hrstky statečných existuje vždy i plno těch, kdo pod hrozbou perzekuce raději navenek přikyvují mocným, i když si o nich třeba myslí svoje. Je dobré si to uvědomit při čtení průzkumů veřejného mínění ze zemí, kde lidé mají důvod bát se říkat pravdu.
A navíc – i kdyby skutečně Putina podporovalo 83 procent Rusů, pak pořád ještě existuje 17 % těch, kteří to vidí jinak. Vzhledem k celkovému počtu obyvatel je to nějakých 23 miliónů Rusů, kteří Putinovi nefandí. Tedy víc než dvě České republiky komplet. Což mi přijde přece jen trochu moc lidí na to, aby nad nimi šlo v rámci kolektivní viny mávnout rukou.
