Jeden z citátů přisuzovaných francouzskému spisovateli Antoinu de Saint-Exupérymu zní: „Lidé spolu musí mluvit, mají-li se domluvit“. Nad zrušením zítřejšího setkání ministrů obrany visegrádské čtyřky, kam kvůli nesouhlasu s maďarským postojem k protiruským sankcím odmítli jet zástupci Česka a Polska, by proto autor proslulého Malého prince zřejmě nespokojeně kroutil hlavou. Pokud spolu odmítnou jednat sousedé a partneři v rámci V4, těžko z toho může vzejít cokoliv dobrého.
Maďarsko v čele s Viktorem Orbánem nehce posílat na Ukrajinu zbraně, zakázalo jejich převoz přes své území a brání se i rozšíření protiruských sankcí na dovoz energií. „Takové sankce by nám ublížily více než Rusku,“ prohlásil premiér Orbán.
Naproti tomu Polsko a Česko patří k propagátorům co nejpřísnějších ekonomických sankcí, ukrajinským bojovníkům už poslaly zbraně za miliardy korun a stále přichází s dalšími návrhy. „Velmi mě mrzí, že pro maďarské politiky je teď levná ruská ropa důležitější než ukrajinská krev,“ nebrala si servítky ministryně obrany Jana Černochová. Jak ona, tak její polský kolega Mariusz Błaszczak se proto odmítli na zítřek plánovaného setkání ministrů obrany V4 zúčastnit a Maďarsko jako hostitelská země ho tudíž muselo zrušit.
Bez ohledu na to, zda je nám sympatičtější maďarský či česko-polský přístup k protiruským sankcím, není snadné si (se smyslem pro realitu) představit, čeho chtějí Černochová a Błaszczak svým trucem dosáhnout. Tím, že se s maďarskými politiky přestaneme setkávat a jednat, je snad přesvědčíme ke změně postoje snáz, než kdybychom si s nimi sedli ke stolu, předložili jim své (jistě pádné) argumenty a snažili se jejich rozhodnutí zvrátit? V případě potřeby klidně opakovaně, znovu a znovu…
Diplomacie je podle jedné z mnoha definic „prostředkem k dorozumění mezi státy a slouží zejména k řešení konfliktních situací mírovou cestou, tedy pomocí vyjednávání“. Jiná poučka říká, že tři základní funkce diplomacie jsou „vyjednávat, informovat a reprezentovat“. Všude se mluví o jednání, vyjednávání, nikde o trucování a odmítání dialogu. Což by mělo platit dvojnásob, jde-li o naše sousedy (či skorosousedy) a strategické partnery. Samozřejmě platí-li ještě programové prohlášení Fialovy vlády, v němž se hned v prvních dvou větách podkapitoly „Zahraniční věci“ dočteme následující: „Budeme rozvíjet co nejužší přátelské vztahy na všech úrovních s našimi sousedy a strategickými partnery v rámci EU. Spolupráce ve Visegrádské skupině bude součástí našich vazeb na všech úrovních.“
Zatím jsem nezaregistroval, že by vláda na svém programovém prohlášení a deklarované zahraniční orientaci něco změnila. Pokud se to snad stalo a Maďarsko a visegrádská čtyřka už nejsou naši partneři a blízcí přátelé, mělo by to od kabinetu zaznít jasně a veřejně. Dokud se tak nestane, měla by se ale ministryně obrany Černochová (i všichni její vládní kolegové) držet Exupéryho citátu a slušně jednat s tím, s kým se chce domluvit. Uražené dupání nožičkou a trucování je nejen nediplomatické, ale obvykle i méně účinné.
