Mám trochu blbej termín narozenin. Pátého ledna. To se všichni ještě probouzejí z vánočních a silvestrovských oslav. Zvát někam lidi je riziko, že se nikomu nebude chtít. A to asi člověk nechce – udělat narozeniny a sčítat omluvné zprávy, že jsou všichni na horách. Možná i proto jsem se vždycky snažil udělat je dostatečně atraktivní, aby na ně nešlo nepřijít. Možná jsem se díky těmto obtížím naučil dělat své řemeslo, organizování nejrůznějších akcí. Možná že kdybych měl narozeniny v nějaký slušný termín, nedělal bych, co dělám.
Donedávna jsem je pořádal v tu další sobotu. Aby se zvětšil odstup od silvestra. Jenže mi jednou Adam Gebrian řekl větu, že narozeniny se mají slavit v den, kdy jsou. A to neměl říkat. Vzal bych si to k srdci, a když to jenom trochu jde, tak to je ten den. A protože bydlím a pracuji v Lucerně, říkal jsem si, že bych mohl ušetřit za taxíka, kdybych to udělal přímo dole, ve Velkém sále. Protože se skoro nikde žádné akce nekonají, měli kupodivu volno, a půjčil jsem si tedy obrovský sál, určený pro dva tisíce lidí, pro pár desítek kamarádů. Skoro všichni na to místo mají tolik dojemných vzpomínek. Já sem také jel z mého malého města v osmnácti za svou láskou, která zde měla maturák. Říkal jsem si: To je ten velkej svět.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
