Kyvadlo globální ekonomiky se pomalu začíná vracet. Doby, kdy klíčové centrální banky snižovaly své úrokové sazby, jsou pryč. Nyní přichází období návratu úrokových sazeb do normálních hodnot.
Z globálně klíčových centrálních bank jako první zvýšila tento týden své úrokové sazby britská centrální banka. Ta ukázala směr vývoje úrokových sazeb zbytku světa. Všude totiž nyní řádí nejen covid-19, ale i vysoká inflace a s tou se standardně bojuje vyššími úrokovými sazbami. Ty totiž ekonomiku trochu přidusí a s ní i nevítaný růst cen.
Centrální bankou číslo jedna je americký Fed. Ten tento týden oznámil, že v březnu ukončí nákupy dluhopisů, což byla jeho forma pomoci ekonomice v době koronaviru, a očekává, že během roku 2022 zvýší své úrokové sazby hned třikrát. Podle prognózy centrální banky bude totiž inflace na 2,6 procentech místo původně očekávaných 2,2 procent, míra nezaměstnanosti mezitím podle banky poklesne na 3,5 procenta. Velkou neznámou zůstane koronavirus, i přes něj však Fed předpovídá růst ekonomiky kolem 4 procent, což je slušné tempo. S tímto výhledem nelze čekat nic jiného než růst úrokových sazeb.
Pro nás je však nejdůležitější Evropská centrální banka. Ta se zatím ke zvyšování úrokových sazeb nemá. Jih Evropy by totiž vyšší úrokové sazby neunesl. Centrální banka proto alespoň oznámila, že v rámci jednoho ze svých podpůrných programů přibrzdí tisk peněz. Ačkoli inflace eurozóny nyní činí rekordních 4,9 procenta, centrální banka prohlašuje, že se inflace nebojí. Stále mluví jen o přechodně zvýšené inflaci. Další vývoj Ameriky se tím rozchází. Úrokový diferenciál mezi eurem a dolarem se rozevře, což zvětší turbulence na devizovém trhu. A to může být dost nepříjemné.
Samostatným příběhem je Turecko. Tam tento týden centrální banka v souladu s očekáváním snížila své úrokové sazby o celý procentní bod na 14 procent. Navázala tím na předchozí uvolňování měnové politiky, když jen od září snížila své úrokové sazby o pět procentních bodů. Turecká inflace přitom už vyskočila nad 21 procent. To je v rozporu s učebnicemi hospodářské politiky. Tam se učí, že vysoká inflace rovná se růst úrokových sazeb.
Problémem je, že když takto výrazně klesly úrokové sazby, přestává být turecká lira pro obchodníky zajímavá. Výsledkem je výrazné oslabení liry vůči dolaru. Zatímco před rokem se za dolar platilo 7,7 liry, nyní to je více než 15 lir. Centrální banka proto musela již několikrát intervenovat ve prospěch své měny, čímž snížila své devizové rezervy a omezila své možnosti intervencí do budoucna.
Centrální banka se chová přesně obráceně, než se chovají západní banky. V Turecku totiž převážil názor, že ekonomika potřebuje pro zachování růstu nižší úrokové sazby. To jednak podpoří investice a jednak oslabí liru, což pro změnu podpoří export. To sice platí, ale přijde to až s větším časovým zpožděním. Dříve než přijde oživení ekonomiky, vyskočí inflace a to bude velká cena za hospodářský růst.
Mezitím se totiž roztočí inflační spirála. Už bylo rozhodnuto o zvýšení minimální mzdy o polovinu. Vůbec bych se nedivil tomu, kdyby kvůli slabší liře a tím pádem dražším dovozům vyskočila inflace brzo na 30 %. To pravděpodobně vyvolá další zvyšování mezd a už to pojede.
Dokud bude inflace v řádu „jen“ desítek procent, bude to ještě schůdné. Stále to bude mít řešení. Jakmile ale inflace vyskočí výš, už nebudou standardní medicíny fungovat. Turecku by podle mě nakonec nezbylo nic jiného než přejít na tzv. měnovou radu (currency board). To by znamenalo navázání liry v pevném kurzu na klíčovou zahraniční měnu, což by bylo nejspíš euro. Každá lira by pak byla kryta eurem. To je osvědčená politika, která vede k rychlému zkrocení inflace. Jen nelze aplikovat dlouhodobě. Nikomu dlouhodobě nevyhovuje, když má úrokové sazby cizí ekonomiky. Problém to je zejména u větších ekonomik, což Turecko už je.
