Záleží na tom, čeho bych chtěl dosáhnout. Pokud by mi šlo o věc a já chtěl docílit skutečné změny na navrženém ministerském postu a současně chtěl udržet korektní vztahy s premiérem a celou vládou, jednal bych diskrétně. Bez kamer a mediálních vyjádření bych se snažil přesvědčit premiéra o nevhodnosti jeho nominace a o potřebě změny. Prostě bych nechtěl dostat sebe a jeho do hry s nulovým součtem, kdy moje vítězství znamená jeho ponížení, a naopak jeho neústupnost mou porážku.
Pokud bych ale chtěl jen testovat odhodlání premiéra a celé vládní sestavy, pokud bych chtěl zvětšovat nejen svůj vliv, ale i svou moc, pokud bych jen chtěl být centrem politické pozornosti, pak bych veřejně oznámil, že navrženého ministra jsem sice nikdy osobně neviděl, ale že s ním nesouhlasím a že ho nejmenuji.
Jinak bohužel samotná položená otázka ukazuje, jak divně posunutá je realita české parlamentní demokracie. V normálním režimu parlamentní demokracie (i podle naší ústavy) o podobě vlády rozhoduje premiér, je to jeho vláda. Proto také při demisi premiéra končí celá vláda. Ne všechno z toho je doslova napsáno v ústavě, ale vyplývá z jejího celku. Píše-li se například v článku pátém, že „politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran“, znamená to také, že prezident nemá při výběru premiéra po volbách úplně volnou ruku, že nemá postupovat svévolně.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
