Často měním rozhodnutí. Je to strašný se mnou. Čert aby se ve mně vyznal. Jsem těkavej. Měnivej. Někdy se za to stydím, jindy je to pracovní metoda. Cítím se někdy jako dítě, které vytáhne z pytlíku blyštivý sklíčko, otáčí si ho proti slunci, má z něj radost. Říká, že je to nejnádhernější skleněný kamínek. A za chvíli ho zaujme zase něco jiného.
Jsem specialista na náhlé rozhodnutí. Před čtyřmi lety jsem se procházel o víkendu po loukách u Pirkštejna a říkal si, že by bylo hezký, kdybych si pořídil psa. Že se stejně rád procházím, tak alespoň může kolem pobíhat pes. A říkal jsem si, že tohleto jedno rozhodnutí znamená tisíce a tisíce nachozených kilometrů navíc. Jako Cortés, který spálil všechny lodě, aby se jeho vojáci nemohli vrátit domů a museli bojovat. Už pak není cesty zpět. Prostě budu mít psa a budu se o něj muset starat. V té procházce se mi do hlavy zaryje ona nádherná představa skotačení s roztomilým štěňátkem. A chtěl jsem si ho jet koupit nejlépe ještě ten den. Měl jsem v sobě to vzrušení, tu touhu. Věděl jsem, že si musím pořídit psa co nejdřív, aby mně neopadla. Asi za tři týdny se opravdu podařilo sehnat dvouměsíční štěně. Stal jsem se psím taťkou. Obrovská radost. A taky obrovské vyčerpání. Byl jsem na ně sám.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
