Když umře někdo významný, hned se vyrojí spousta vzpomínačů a předhánějí se, jak dobře se s ním znali. Já se s panem Havlem znal zběžně. Občas přišel na Střechu Lucerny na nějaký bláznivý koncert při úplňku nebo na debatní salón. Bylo to vždy posvěcující. Dodal vždy svou přítomností celé akci dojem, jako by přišel někdo ze starých nonšalantních časů.
Zažil tatínka, který vybudoval Barrandovské terasy, staral se o Lucernu, o produkční společnost Lucernafilm. Strýce Miloše, jenž postavil Barrandovské ateliéry a celou čtvrť Barrandov. Strýce Huga Vavrečku. Dědečka, který postavil Lucernu a dalších asi devatenáct domů, už nestihl.
Není jednoduché narodit se silným a úspěšným rodičům. V Česku se o tom teď dost mluví. Podnikatelé, kteří vybudovali své firmy v devadesátých letech, stárnou, chtějí předat svoji firmu dětem. Nemáme v této věci ovšem oproti třeba Británii žádnou tradici. Někteří miliardáři schválně dávají svým dětem jenom malé kapesné, aby nezlenivěly a nezvykly si na život v přepychu. Často se stává, že ale ty děti ty firmy nechtějí. A chtějí si vybudovat něco vlastního odspodu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
