nahoru

Marek Stoniš: Tři hřebíčky do rakve „zlatých devadesátek“

Marek Stoniš1. dubna 2021 • 06:00
Ilustrační kresba
Ilustrační kresba
• foto: 
Ivan Steiger

V nekrolozích Petra Kellnera se jako leitmotiv opakuje, že je především podnikatelským „dítětem 90. let“. Někdo dokonce poznamenal, že devadesátá léta symbolicky definitivně skončila v sobo­tu 27. března pádem vrtulníku na Aljašce. Těžko soudit. Ostatně podobně se ve světě vedou spory, kdy vlastně skončila léta šedesátá. Někdo za jejich symbolické ukončení považuje vražedné řádění motorkářkého gangu Hells Angels v prosinci 1969 na hudebním festivalu v kalifornském Altamontu. V Československu zase nástup Gustáva Husáka do čela komunistické strany v dubnu roku 1969. Těžko říci.

Osobně jsem si vytyčil tři symbolické konce devadesátých let. Jako první rudolfínský projev tehdejšího prezidenta Václava Havla z roku 1997, kdy uprostřed vrcholící krize vlády Václava Klause zpochybnil celou polistopadovou ekonomickou transformaci a kdy v souvislosti s privatizací mluvil o „nakradených desítkách miliard“.

Druhým hrobařem devadesátých let je logicky i tehdejší předseda sociální demokracie Miloš Zeman, který po volbách v roce 1998 přivedl do Strakovy akademie svou „vládu sebevrahů“ pod heslem o spálené zemi.

A tím třetím hřebíčkem do rakve devadesátek je současná koalice stran, jež sice každá z jiných důvodů, ale ve skutečnosti zcela svorně považuje devadesátky za temné období moderních českých dějin: komunisté logicky, což nemá cenu rozvádět. Přestože se jim de facto po Listopadu nestalo díky „tlusté čáře za minulostí“ vůbec nic. ANO Andreje Babiše. Protože Palermo, protože všeci kradnú. Len on nie, a proto se už na tu korupciu nemohl dívat a šel do politiky. Okamurova SPD. Jde o klasickou antisystémovou stranu, které překáží zastupitelská demokracie jako taková. Piráti. U nich nejde ani tak o promyšlenou ideologii, ale spíše generační vzdor. Devadesátky většina z nich považuje za překonané období, kdy vládl Klausův trh, zuřil kapitalismus bez přívlastků a všechno to pravicové harampádí, proti němuž se dnes vymezují. Ne náhodou poslanci všech těchto zmíněných stran, včetně sociální demokracie, prosadili před dvěma lety ve sněmovně usnesení o privatizačních „excesech“ devadesátých let, ve kterém požádali vládu, aby zločiny té doby byly dále trestány a stíhány. Vláda samozřejmě nic neudělala, to bychom po ní mohli také chtít, aby důsledně vyšetřila privatizaci Unipetrolu nebo za jakých okolností Andrej Babiš k Agrofertu přišel…

Devadesátá léta byla prostě nejsvobodnější érou novodobé české historie. Skýtala možnosti, o nichž se nám dnes v přeregulované Evropě, kde je problém postavit i psí boudu, ani nezdá. Někdo devadesátá léta beze zbytku využil (třeba Petr Kellner), jiný propařil, třetí pronadával. Jak komu libo. Ovšem většina dnešních expertů na zločiny devadesátých let by bez nich byla jen neviditelným polypem v českém politickém akváriu.

Jistě, vracet se do devadesátek a nostalgicky toužit po jejich návratu je možná projevem zastydlé pošetilosti a popíráním politické i ekonomické reality. Jsem ovšem skálopevně přesvědčen, že kdyby nás devadesátými lety měli provést a vést jejich dnešní popírači, byla by ta doba daleko smutnější a méně úspěšná.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější