Dosavadní průběh očkování proti koronaviru ukazuje nejen na konkrétní selhání Evropské unie, ale přímo na samozáhubné principy, na nichž je fungování tohoto společenství založeno. Socialismus s lidskou tváří.
Namísto toho, aby se jednotlivé státy EU snažily sehnat vakcínu přednostně (tj. co nejrychleji a v co největším množství) pro své občany, rozhodly se pro její společný nákup pod hlavičkou EU. „Představte si, že by sedmadvacet států EU začalo nakupovat a předhánět se,“ přiblížil převládající uvažování unijních politiků premiér Andrej Babiš.
Důsledky jsou vidět na první pohled. Světový očkovací rekordman Izrael naočkoval už víc než milion svých obyvatel, Velká Británie má naočkováno také kolem milionu. Z unijních zemí je na tom v absolutním počtu nejlépe Německo se zhruba 260 tisíci očkovanými lidmi. Propadák! Ještě mnohem zřetelnější je to při přepočtu na počet obyvatel dané země – v Izraeli už bylo očkováno kolem 15 %, v Německu 0,32 %. (Čísla za Česko nemá v tomto porovnání vůbec smysl uvádět, počet u nás očkovaných lidí je nižší, než kolik se jich účastnilo třetí fáze testování před schválením vakcíny pro klinické použití.)
Německo jako země EU se spolehla na společné nákupy. Izrael nakupoval sám, šel tvrdě za svým, udělal maximum pro své občany a podle všeho za vakcínu zaplatil o něco více peněz. „I kdybychom otevřeli ekonomiku o jeden týden dříve, stálo by to za to,” stojí si za rozhodnutím izraelský ministr zdravotnictví Juli Edelstein. Bez EU se do shánění vakcíny pustila i Velká Británie. Pokud snad zastánci brexitu potřebovali hmatatelný důkaz, že odchod ze společenství bude pro zemi za Lamanšským průlivem požehnáním, dostali ho na stříbrném podnose.
Ten rozdíl v uvažování bije do očí a přesně ukazuje na to, proč se EU potýká s potížemi nejen teď ohledně očkování, ale dlouhodobě a v řadě oblastí. Jde o důsledek kolektivistického myšlení, omezení otevřené soutěže, socialistickou snahu o to, aby se všichni měli více méně stejně. Současná krize, kdy se společenské procesy zrychlují a jejich důsledky jsou vidět v bezprostřední návaznosti, nám předkládá v plném světle důsledky takového chování – ano, skutečně na tom všechny země v EU budou relativně stejně. V porovnání s těmi, kdo šli svou vlastní cestou, ovšem ono „stejně“ znamená „stejně špatně“.
Jak by to vypadalo, kdyby se namísto společných nákupů státy EU rozhodly k samostatnému obstarávání vakcíny? Ty, jejichž vlády by byly předvídavější, rozhodnější, rychlejší, schopnější, by na tom byly lépe. To by jasně ukázalo, že jiné vlády jsou méně schopné – buď by se premiéři a ministři takových méně schopných vlád začali více snažit a zpoždění by dohnali, nebo by už brzy nebyli premiéry a ministry. A místo nich by nastoupili politici, kteří by se nebáli jít s kůží na trh, nést odpovědnost a neschovávali by se za sukně EU.
Z tohoto pohledu je vlastně logické, že politikům jako je Babiš a spol. společné unijní nákupy vakcín vyhovují. Dál mohou hrát svoji hru „my nic, to EU“. Představa, že by pro Česko skutečně měla zajišťovat dostatek očkovací látky nynější česká vláda, by snad dokonce mohla vést leckoho k tomu, že jsou lepší mizerné společné unijní nákupy, než být vydáni na pospas Babišům, Blatným, Havlíčkům a dalším panoptikálním figurám vlastního kabinetu. Je to ale názor krátkozraký – bez jasné odpovědnosti každého sám za sebe a konkurenčního prostředí nás nečeká ráj, který socialisté lidstvu už od svého vzniku slibují, ale zahnívající bažina, kterou socialismus vždy a všude nakonec vytvořil. V té se sice budeme mít všichni stejně, ale nakonec se v ní všichni stejně utopíme. Kauza „Vakcína“ nám to ukázala jasně a zřetelně.
