nahoru

Petr Havlík: Není snadné si zvyknout na to, že lépe již bylo

Petr Havlík 2. října 2020 • 13:30
Petr Havlík: Není snadné si zvyknout na to, že lépe již bylo
foto: Blesk:Jakub Poláček

Doba vymknuta z kloubů šílí, tak by se slovy klasika dala charakterizovat éra, kterou právě prožíváme. Lidé všude na světě se nyní nedělí podle národnosti, barvy pleti, náboženské orientace, podle věku, pohlaví atd., nýbrž podle toho, zda jsou negativní či pozitivní. Míněno tedy podle toho, jak u nich dopadlo testování na koronavirus. Je neuvěřitelné sledovat, jak čínská (prý) netopýří pandemie proměnila svět. Ani peníze, moc a majetek nemusí nikoho ochránit. Kromě faktického zdravotního ohrožení zažíváme tsunami hysterie, která může vyústit až ve všeobecnou paniku.

Ukazuje se, že lidstvo je mnohem zranitelnější, než si ve své pýše myslelo. Epidemie i v minulosti přicházely a odcházely a svět se tak či onak nějak srovnal. Lidé pak našli svoji novou normalitu, tedy stav chování a jednání odpovídající normám. Jenže v tom je právě dnes ukryt ten pověstný ďábel. Co je tou dnešní normou? Sociální izolace, strach z nákazy, zneužívání situace k mocenským a byznysovým sobeckým účelům, nové dělicí čáry ve společnosti, ztráta perspektivy a naděje, narůstající pocity úzkosti… Kdo ví? Asi ze všeho trochu.

Zoufale nyní schází lídři, kteří by dokázali pravdivě a se vší odpovědností vyvést ostatní ze skutečné i latentní krize. Takoví, kteří by měli duchovní přesah a nešířili by ani zmiňovanou paniku a ani pocity falešného sebeuspokojení. Měli by mít dostatek moudrosti, pokory a empatie, jít příkladem, a to i ve skromnosti, pokud nás čeká období uskromnění.

Snili jsme si o tom, že 21. století bude charakterizovat období míru, prosperity, inovací a také vzájemné sounáležitosti a solidarity. Jenže se ukazuje, že jedinou dnešní jistotou je to, že nic není jisté. Teď jsme až po uši v globální pandemii viru, který nepatřičně vytěsnil všechny ostatní nemoci. Zdravotnické, hygienické a záchranné kapacity zažívají zatěžkávací zkoušku. Je smutné, že i v takto přeexponované a nesmírně závažné situaci si někteří hrají svoje egoistické mocenské hry. To není jen o nekompetentnosti, ale zejména o barbarské nemravnosti. V každé zemi je to velmi odlišné. Česká republika je bohužel rukojmím jednoho sociopata, který bere ohledy jen na sebe sama.

Můžeme v této situaci věřit uváděným číslům, kterými se zdůvodňují ta či ona opatření a nařízení? Co například víme o způsobech a metodice testování a trasování? Nerespektování nařízení vládnoucí věrchušky však může vést k trvalému omezování svobody a plíživému nástupu soft totality. Nouzový stav (lockdown) je lákadlem pro všechny autoritativní náčelníky. Takový nenápadný puč a svoboda je fuč.

A aby toho nebylo málo, tak nás mohou potkat v brzké budoucnosti i další katastrofy, které souvisí s klimatickými změnami, jež máme tendenci stále nebrat příliš vážně. A pak taky nelze vyloučit cílené útoky na počítačové a datové sítě kdekoliv na světě. Pokud z Číny unikl covid-19, pak to může být i předzvěst expanze čínské umělé inteligence a hackerských kapacit do komunikačního prostředí zbytku světa. Je to větší hrozba než všechny zbrojní arzenály na celé planetě. Představte si takový globální blackout. To se pak v mžiku všechno rozpadne. Velmi poutavě o tom píše Marc Elsberg ve svém bestselleru Blackout, s podtitulem „zítra bude pozdě“. Děj knihy se může až mrazivě snadno proměnit v realitu. Stejně tak jako u knihy skotského autora Petera Maye Karanténa, která popisuje děsivou zhoubnou pandemii.  Tyto a jiné brilantní sci-fi prognózy se opravdu povážlivě blíží budoucím možným scénářům. Jinými slovy platí, že se dá vše využít i zneužít. Svět je neklidným a často i nebezpečným místem k žití, a navíc lépe již bylo, kdy jsme teď zažili několik desetiletí relativního klidu a relativní prosperity. Jiný svět však nemáme, a jaký si jej uděláme, tak takový ho budeme mít. Začít můžeme tím, co můžeme ovlivnit my sami. Třeba tím, že nebudeme volit zlo a nebudeme lhostejní k tomu, co se děje ve veřejném prostoru. To může každý z nás.

Petr Havlík


Klíčová slova: politika, společnost, koronavirus, krize



Diskuse ke článku