nahoru

Adéla Knapová: Nasadit náhubky. Zalézt domů. Přestat myslet. Začít se bát. Zima přichází, hledá se český Jon Snow

Adéla Knapová 28. září 2020 • 18:45
Adéla Knapová: Nasadit náhubky. Zalézt domů. Přestat myslet. Začít se bát. Zima přichází, hledá se český Jon Snow
foto: Helen Sloan / HBO

Začalo padat listí, razantně se ochladilo, na Šumavě nasněžilo, zvýšila se poptávka po rouškách a dezinfekci, titulky zpráv už zase ovládla čísla (tak vysoká, že ani není třeba dávat za ně vykřičníky) nakažených novým koronavirem a strašení blížícími se restrikcemi a omezeními. 

Babiš dosadil coby svou pravou covidovou ruku muže, který na nemoci vydělává miliony – evidentně se Prymula u svého bosse inspiroval; morálka a etika stranou, když už má na lidském strachu a neštěstí někdo zbohatnout, proč ne my; proč tomu taky krapet nepomoct, když už jsme u moci a vlastně můžeme téměř všechno, oprava: můžeme všechno; a tak to taky děláme – zatím jen zlehýnka, přece jen nás za týden čekají volby a ty musí Babiš vyhrát, jinak je v háji a všechny přidružené pijavice vysávající stát a občany, s ním.

Ale počkejte po volbách, občánkové vystrašení a do zarouškovaných dvojstupů seřazení, to teprve začne nevlídno, ponuro a sychravo.

Roušky jako náhubky

Nebude za to moct zdaleka jen podzimní počasí. Vzpomeňme, jak s psychikou zacvičila březnová vládní opatření postavená na omezení našich svobod, zákazech a příkazech, vyvolávání strachu a výhrůžkách. A to se postupně den prodlužoval, slunce svítilo víc a víc a všecko kromě nás hnalo do květu… Teď ale přichází zima. S ní tma a temno, mlhy, mráz, břečka… Navíc estébácký oligarcha ústy svého pohůnka velí: roušky nasadit, celou zimu se jich nezbavíte!

Já ji mám, co ty? Roušky chrání mě, tebe, chrání nás všechny. Před čím? Před virem? Možná. Před námi samými? Nebo taky před čistým vzduchem, který vžene kyslík do plic a do mozku a ten oživen začne myslet? Ovšem to není žádoucí. Myslet sám za sebe a ještě to snad dokonce nahlas říkat a svěřovat se se svými vlastními úvahami. Jde o to být disciplinovaný a poslouchat. Nad hlavami nám už zase rozsvítili nápis „ohrožení“. Kdo není s námi, je nepřítel.

Roušky se staly symbolem naší doby, naší společnosti, poslušnosti a stádnosti, zodpovědnosti, ale zároveň náhubkem. Přitom ty nebohé roušky za to nemůžou, v určitých situacích mají smysl. Nelze si ale nevšimnout, že ti, co jejich nošení prosazují za každou cenu všude a téměř pořád, jsou titíž, kteří dokola opakují pár naučených vět a mají touhu kádrovat a trestat každého s jiným názorem. Roušky postupně začínají fungovat jako náhubky; čím déle někdo nosí náhubek, tím méně se snaží přes něj vyštěknout svůj názor – je to příliš náročné a stokrát nic umoří nejen osla.

Zapomeňte na chřipku

Ale pozor, vy zlehčovači roušek: téměř každý z nás už má ve svém nejbližším okolí někoho, kdo je novým koronavirem buď nakažen, nebo přišel s nakaženým do styku. Někteří z nás nemoc prodělali. To je fakt. Nemoc tu je a šíří se.

Co na tom, že většina z nás si s ní hravě poradí, někteří mají těžší průběh a jen zlomek nakažených bojuje o život (a to je bez debaty tragické). Co na tom, že pravidla, kdo musí být doma a kdo ne, nedávají smysl. Že se sami hygienici, kteří nám do telefonu říkají, že teď musíme zůstat v karanténě a jít na testy, zatímco třeba naše děti a manžel ne (byť s námi sdílejí stejnou domácnost, ale oni v kavárně vedle covid pozitivního neseděli a pravidla hovoří jasně), omlouvají za ty nesmysly, které po nás chtějí.

Ale zopakujme si to znovu: Covid-19 není chřipka, přestaňme to konečně zlehčovat. Nikdo z nás neví, jak může zmutovat (a nechte si ty řeči, že totéž nevíme ani u chřipky!), jakou smrtnost může za pár let mít…

Že na komplikace způsobené chřipkou zřejmě i letos zemře víc lidí než těch, jimž ke skonu pomůže nový koronavirus (čísla jsou neúprosně apolitická a nepodléhají propagandě ani panice)? No a? Chřipky (o jiných nemocech, jež berou život ve velkém, nemluvě) se z nějakého záhadného důvodu nebojíme, je to neviditelný nepřítel, jehož název dobře funguje v reklamách na volně prodejné léky a tak máme pocit, že o nic nejde. Vždyť ji zvládne horký nápoj za pár desítek korun.

Nejde stejná logika aplikovat na covid? Nezvládne ho u většiny z nás pár desítek roušek a dezinfekce plus náš imunitní systém? Protože i s chřipkou, jež má těžký průběh, leží lidé v nemocnicích a umírají a ten pohled je stejně strašný, jako na jakéhokoliv umírajícího člověka, kterému již nelze pomoct…

Zima přichází

Tak se nám ve jménu boje proti novému koronaviru krátí pod plátnem či netkanou textilií dech i dny, některým z nás docházejí peníze a hrozí, že brzo budeme zase bez práce a bez příjmů. K tomu si přičtěme dlouhodobý společenský marasmus plný strašení, zákazů, výhrůžek, omezování svobody pohybu (a s ním logicky myšlení a slova), lží a manipulací, morálního i reálného vykořisťování, v němž se nacházíme a o kterém budeme za pár dnů u voleb aspoň na krajské a senátní úrovni rozhodovat.

Letošní zima nám dá zabrat. A hrdina, který by se postavil mrazivému despotismu a kořistnictví nadlidí v okolí Babiše, není. A pokud je, zatím ho neznáme, ještě nevkročil na scénu – není už ale nejvyšší čas? Kdo píše tenhle scénář, má zvrácenou touhu vidět nás odhalené až na dřeň, aby mohl sledovat naše skutečné povahy pod tlakem strachu o život (je jedno, že je ten strach vytvářen uměle, mnozí z nás mu podlehli a věří tomu).

Nemusí to být rovnou Jon Snow s mečem, postačí náš český Honza s buchtami a mazaností nebo moravský nebojsa Ondra s velkou palicí.

Ale možná aby mohl náš Jon Snow vstoupit na scénu, potřebuje nejdřív hordu statečných, kteří by mu byli k ruce? Těch, co se rouškám a zákazům navzdory nenechají okrást o svobodu pohybu, myšlení a slova, co se nevzdají života a nezalezou pod hrozbou pokut a odsudků okolí domů, těch, co nenechají o svých životech rozhodovat jiné ve jménu lží, jež se tváří jako záchranná mise… Když to nezkusíme, nikdy se to nedozvíme.





Diskuse ke článku