nahoru

Petr Koblovský: Stát špatně řeší exekuce a absurdním přístupem k veřejným financím vůbec nejde příkladem

Petr Koblovský11. září 2020 • 18:00
Exekuce
Exekuce
• foto: 
Profimedia

Přijde mi symptomatické, že projednávání novely exekučního řádu jde ruku v ruce s jednáním o státním rozpočtu na příští rok. Míra populismu, kterou se vláda snaží obhájit nákup voličů, respektive utratit monstrózních 500 miliard Kč, je až trapně úsměvná. Vrcholem pyramidy jsou vyjádření paní ministryně Maláčové k tzv. rouškovnému, tedy příspěvku pět tisíc korun pro důchodce.

Paní Maláčová si dobře uvědomuje, že neúprosná bitva politického PR je v současnosti možná jenom bez rukavic, tedy rozhazováním peněz na všechny strany. Vrcholem její snahy odargumentovat podbízení se voličům je myšlenková teze: „Když už máme půl bilionu deficitu, můžeme si dovolit rozdávat pět tisíc korun jako vánoční dárek důchodcům.“

Nechme stranou univerzální pravdu, že v prostředí omezených zdrojů se důchodci budou mít vždy o trochu hůře, než bychom chtěli, i politologickou debatu o tom, kdo za tento populistický krok nakonec slízne smetanu (samozřejmě že Andrej Babiš). Mně osobně přijde daleko důležitější, co si z tohoto uvažování – a použiji záměrně termín, jenž do veřejného prostoru vetknul expředseda ČSSD Jiří Paroubek – vezme „obyčejný člověk“.

Takový obyčejný člověk totiž může lehko nabýt dojmu, že sekat dluhy jako na běžícím pásu je naprosto normální, notabene v mimořádných situacích. A když už nějaký dluh mám, nesejde přeci na tom, jestli si z něj občas nevyhodím z kopýtka nebo neudělám radost. Vždyť přeci proč nebrat plnými hrstmi, když mi někdo dává…

Jsou tito lidé v problémech voliči sociální demokracie? Straně to zřejmě vychází v interních průzkumech. Přístup ČSSD k legislativnímu procesu novely exekučního řádu, v němž se aktivně profiluje zejména Kateřina Valachová, nepovažuji za věcnou snahu předcházet problému, ale nabízet teoretická řešení, která v praxi nebudou mít žádný reálný dopad. Případem budiž teritorialita exekutorů – ta má snížit fyzickou vzdálenost mezi dlužníkem a exekutorem, aby mohl dlužník s exekutorem komunikovat s nižšími náklady.

Jenže téměř každý advokát, který se dostane do kontaktu s dlužníky v problémech, vám potvrdí, že je dramatický rozdíl mezi co nejrychlejším „vytažením z problému“ na straně jedné a „racionální analýzou chybných rozhodnutí“, která dlužníka do problémů dostala. Než je dluh exekučně vymáhán, uplyne hodně času, v nichž má drtivá většina dlužníků na práci jiné věci než efektivně komunikovat s věřitelem a snažit se problém rychle vyřešit. A že budou dlužníci stát frontu před exekutorským úřadem blízko bydliště, aby se seznámili se spisem a věc co nejrychleji vyřešili? Ale jděte. Teritorialita tak maximálně omezí konkurenční prostředí, které i do této oblasti přináší významný tlak na cenu a produktivitu. To, že se věřitelé snaží domáhat úhrady svých pohledávek a díky konkurenci mezi exekutory to mohou dělat levněji a rychleji, totiž není začátek problému, ale jeho řešení! 

Právě toxický způsob přemýšlení, který zpřetrhává vazby mezi vytvářením dluhů a nepřiznáním odpovědnosti za ně, je příčinou drtivé většiny problémů. Upřednostňování momentálního požitku před finančním plánováním v delší časové ose, neschopnost triviální ekonomické kalkulace příjmů a výdajů nebo nevytváření si finanční rezervy na mimořádné výdaje… To jsou hlavní úkoly i v oblasti finanční gramotnosti. A vláda je nijak zvlášť efektivně neřeší. Sorry jako.

Namísto toho nám tvrdí, že když už jsou výdaje o tolik vyšší než příjmy, tak na nějakém dalším výdaji na dluh přeci nesejde. To je tak mimořádně nebezpečné, že bych si ukroutil hlavu! A je to o to paradoxnější, když při debatě o novele exekučního řádu slyšíme z úst představitelů té samé vládní koalice, že dlužníci jsou oběti a je třeba systém nastavit tak, aby pro ně byl co nejpřívětivější. Kdepak. Podobné uvažování je cesta do pekla. Jasně, na úrovni veřejných financí rozdáváte z cizího, takže to vaši peněženku, kterou plní erár pravidelnou měsíční gáží, přímo nebolí. Ale politici by neměli zapomínat, že jejich uvažování, zejména když je umně zvýrazněno politickým marketingem, kopírují desetitisíce lidí ve svých vlastních finančních rozhodnutích. Ale v nich už zadlužují jen a jen sebe, svoje děti, svoji rodinu. A až jednou přijde čas na placení dluhu, žádný politik s nimi u rodinného stolu jejich bezvýchodnou situaci určitě řešit nebude.  

Autor je advokát a vysokoškolský pedagog, působí v Liberálním institutu.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější