Nikde nepotkáte člověka, jenž by větráky přivítal, byl z nich nadšený, obdivoval je, chtěl je mít na zahradě, a pokud ano, byl to vždy člověk z města.

Nikde nepotkáte člověka, jenž by větráky přivítal, byl z nich nadšený, obdivoval je, chtěl je mít na zahradě, a pokud ano, byl to vždy člověk z města. Zdroj: Adam Maršál

Má smysl stavět větrníky v Česku, kde vzduch je téměř nehybný?

Ze zahrady svého domu v Českém lese sleduji, jak se k nám z nedalekého Bavorska blíží cosi monstrózního. Nejdříve se objevila jedna lopatka, pak dvě, tři, pět, deset – na obzoru vypadají jako zlověstní tripodi z Války světů od H. G. Wellse. Více jich už nebude, protože masívní odpor starostů tamějších obcí byl úspěšný. A tady?

Vždycky záleží na kontextu. Ve chvíli psaní tohoto článku sedím na břehu německého Baltu. Auto se pravidelně kýve pod náporem nepolevujícího větru a na obzoru sleduji roztočené vrtule stovek větrných turbín, jejichž bílé tubusy jsou zapíchané do mořského dna jako dětská ohrádka ze ­sirek.

Vítr fouká, vrtule se točí, nejdou téměř vidět a ani slyšet.

Větrné elektrárny tady mají smysl. Nenapadá mne argument proti nim, ani vizuální, ani akustický, možná ani ekonomický. Má ale smysl stavět větrné elektrárny v Česku, kde vzduch je téměř nehybný a vítr pořádně vane jen na horách?

Ne, nechci tě

Veřejně odmítnout stavbu větrné elektrárny je dnes stejně těžké jako odmítnout partnera, s nímž žijeme v dlouholetém svazku. Někdy proto člověk musí najít odvahu být sobec, myslet na sebe a říct: „Ne, nechci tě.“ Znám desítky případů nefunkčních manželství, kdy si aktéři mohli zachránit zbytek života důstojným rozchodem.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!