nahoru

Moderátor ČT Železný píchl do vosího hnízda, prezident Svoboda v roce 1969 skutečně zradil národ

Viliam Buchert 4. srpna 2020 • 06:00
Moderátor ČT Železný píchl do vosího hnízda, prezident Svoboda v roce 1969 skutečně zradil národ
foto: ČTK

Už třetí týden se vede na webech a sociálních sítích vášnivá diskuse kolem věty moderátora České televize Jakuba Železného, kterou vyslovil v pořadu Události a komentáře 15. července. Řekl, že v Praze se jedno nábřeží „bůhvíproč dodnes jmenuje po komunistickém prezidentu Ludvíku Svobodovi“. Vyvolal tím zuřivé reakce mnoha lidí, protože generál Svoboda byl válečný hrdina. Ovšem méně se hovoří o tom, že v roce 1969 prezident zradil národ, když podlehl tlaku Sovětského svazu, který vedl v srpnu 1968 okupaci Československa. Svoboda tak významně přispěl ke společenské katastrofě a marasmu 70. let minulého století.

Jakub Železný použil větu o Svobodovi dost nesmyslně v diskusi s ministrem Karlem Havlíčkem o problémech v dopravě. Udělal moderátorskou chybu. Ovšem to nic nemění na tom, že někdejší prezident Ludvík Svoboda (ve funkci byl od března 1968 do května 1975) je skutečně rozporuplná postava. Typický padouch i hrdina.

Podívejme se proto na to, k čemu asociace Jakuba Železného v případě generála Svobody mohla směrovat. O tom se totiž stávající rozbouřená debata v podstatě nevede.

Svoboda byl vším

Je bez jakékoli diskuse, že Ludvík Svoboda (1895–1979) byl významným představitelem naší vojenské historie. Například zásadně přispěl k osvobození Československa i Sovětského svazu od nacismu. Na to bylo v minulosti i dnes vždy poukazováno. Nelze to nijak zpochybnit. V tomto ohledu je Svoboda hrdinou a kdo to popírá, nemá dostatečné IQ. Na druhou stranu jsou v jeho životopise i věci, na které nemůže být hrdý.

Odpusťme si diskusi, zda byl od dob druhé světové války agentem sovětské tajné služby. Důkazy na to neexistují (třeba jsou v archivech v Rusku, ale to je také jen spekulace), názory historiků jsou nejednoznačné.

Faktem ovšem je, že v době, kdy byl ministrem obrany, což bylo v letech 1945 až 1950, docházelo v ozbrojených silách před i po komunistickém puči z února 1948 k rozsáhlým čistkám, které někdy vedly i k zatýkání a procesům. Svoboda o nich musel vědět, i když později to popíral. Paradoxní je, že nakonec neodolal bolševickému řádění ani on sám.

Proto ale mohl být s velkou parádou v březnu 1968, kdy se část vládnoucí komunistické strany vrhla na reformy, zvolen prezidentem. Stalo se tak na návrh nového vedoucího tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexandra Dubčeka, který se opřel o návrh Svazu protifašistických bojovníků. A pozor, jako první komunistická hlava státu byl Svoboda zvolen tajnou volbou parlamentu. Dostal 282 hlasů z 288 přítomných. Opět se stal velkým hrdinou.

Po zvolení položil květiny na hroby prezidentů. Uctil demokrata Masaryka, Beneše, ale i masového vraha Gottwalda a Zápotockého. Navštívil Národní památník na Vítkově, kde vzdal hold legionářům první světové války i bojovníkům té druhé. A dne 6. dubna 1968 jmenoval vládu, ve které převládali stoupenci reforem. Ovšem po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy ze srpna 1968 otočil a stala se z něj loutka v rukou Moskvy.

Velmi podrobně a pregnantně s využitím všemožných zdrojů popsal postoje a rozhodnutí prezidenta Svobody ve velmi kritické době po okupaci vojsky Varšavské smlouvy historik Zdeněk Doskočil v knize „Duben 1969: Anatomie jednoho mocenského zvratu“ (Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, Brno, 2006).

Z jeho zkoumání jasně vyplývá, že Svoboda, který byl jednou z nejvýznamnějších postav takzvaného obrodného procesu v roce 1968, se pak zcela přiklonil k normalizátorské klice komunistické strany, kterou vedl Gustáv Husák. Svoboda plnil vzorně příkazy Sovětského svazu a jako vrchní velitel ozbrojených sil společně s dalšími generály vyhrožovali v prvních měsících roku 1969 reformní vládě. Dokonce se objevovaly informace, že jinak vojáci provedou puč. Z hrdiny byl najednou padouch, který zradil národ. Proč ale?

Proč selhal?

Ludvíka Svobodu tehdy Moskva považovala za klíčovou osobnost dění a ve své strategii při potlačení reformních sil s ním počítala dlouhou dobu. Například prezident si již v srpnu 1968 přál odchod Alexandra Dubčeka z nejvyšší stranické funkce. Zdeněk Doskočil k tomu píše: „Sovětská vláda vycházela při sázce na Svobodu z memoranda tehdejšího vedoucího oddělení propagandy ÚV KSSS Alexandra Jakovleva datovaného 6. září 1968, v němž navrhoval, aby veškerá aktivita Kremlu směřovala k posílení autority prezidenta Svobody na straně jedné a k Dubčekově diskreditaci na straně druhé. Maximální vnější úcta a respekt k hlavě státu měly být zneužity jako významný nástroj, který měl posloužit k rozštěpení progresivně orientované části vedení KSČ a k vyvolání ostrých rozporů mezi představiteli spjatými s polednovou politikou…“

Důkazem toho, že Moskva vsadila při potlačení reformního procesu na správného koně, jsou čísla z průzkumu důvěryhodnosti československých politiků v polovině března 1969. Svoboda se těšil obrovské přízni obyvatel. Měl podporu 88 procent lidí, druhý byl Dubček s 76 procenty, Josef Smrkovský (předtím předseda parlamentu) měl 56 procent, premiér Oldřich Černík 29 procent a Gustáv Husák (toho ovšem Sověti s pomocí Svobody prosadili už další měsíc na nejvyšší stranický post) pouhých 8 procent.

Historik Doskočil situaci vysvětluje dál: „Svobodu žádný politický směr uvnitř KSČ zřetelně nekritizoval, naopak, generál se těšil všeobecné vážnosti v celém stranickém názorovém spektru. Svoboda byl především voják, nikdy nebyl profesionálním politikem. Přes své špatné zkušenosti z války a padesátých let nezpochybňoval spojenectví se SSSR a respektoval jeho velmocenskou politiku a zájmy. O jiné variantě neuvažoval a zřejmě ani nebyl schopen uvažovat. Požadavky Kremlu souběžně s prosovětskou orientací Československa byly pro něho rozhodujícími limity, které nedokázal překročit… Kdyby věci nedospěly k vojenské intervenci, i Svoboda by byl nadále pro to, aby se v Československu rozvíjela demokracie. Ale jakmile se musel rozhodnout, zda se podřídit orientaci na Sovětský svaz, nebo ne – jeho volba byla jednoznačně promoskevská… Je smutné, že generál nedokázal prohlédnout nepěknou hru, kterou s ním Sověti hráli. Velmi lpěl na své funkci a pocty, jež mu Brežněvovo politbyro udílelo, jen posilovaly jeho ješitnost.“

Z hrdiny figurka

V roce 1969 koloval zemí vtip, ve kterém se říkalo: „V ČSSR máme čtyři kosmonauty: Dubček (vyletěl), Husák (přiletěl), Svoboda (naletěl) a Smrkovský (v tom lítá).“ Nevíme, zda Ludvík Svoboda tehdy naletěl, spíše se zachoval čistě pragmaticky, protože mu zachutnala moc a sláva. Navíc byl vždy zvyklý poslouchat rozkazy, které přicházely z politických výšin. Přizpůsobil se. Podobně jako po druhé světové válce opět opustil některé své kolegy a spolubojovníky.

Ludvík Svoboda byl v některých okamžicích naší historie nesporně hrdinou. V době, kdy bylo ale Československo na konci 60. let dvacátého století brutálně znásilňováno Moskvou, zradil národ, který mu tolik věřil. Z tohoto pohledu lze narážce moderátora Jakuba Železného rozumět. Naše demokracie ale hravě zvládne jména nábřeží, náměstí a ulic, které pořád v Česku po generálu Svobodovi máme. Naše historie nikdy nebyla černobílá. Máme hrdiny i padouchy. Do obou skupin pak patří exprezident Ludvík Svoboda.





Diskuse ke článku