nahoru

Generál Josef Mašín: Doyen rodiny, která se nikdy nevzdala

Vladimír Mertlík29. června 2020 • 10:20
Generál Josef Mašín: Doyen rodiny, která se nikdy nevzdala
foto: archiv Josefa Mašína

Celkem bez zásadního povšimnutí veřejnosti probíhá každý rok 30. června výročí zavraždění generála Josefa Mašína, člena skupiny Tří králů (Mašín – Morávek – Balabán, pozn. aut.), jednoho z největších hrdinů protinacistického odboje a doyena rodiny, která se nikdy nevzdala žádné z totalit.

Narodil se v Lošanech u Kolína . Absolvoval české reálné gymnázium v Kutné Hoře ( 1907 – 1911 ) a Zemskou střední školu hospodářskou v Roudnici n. L . ( 1912 – 1915 . Krátce navštěvoval rakousko-uherskou důstojnickou akademii (1914 –1915), jejíž přednášky však byly zcela zastaralé, neboť probíraná taktika boje pracovala s poznatky z období napoleonských válek! Proto se záhy sebevědomý Josef Mašín střetl s omezeným starým oficírem, který, když zapomněl o čem mluvil, dokončil popis vítězné strategie zvoláním: „Säbel hoch und hurrah!“ (Šavle hore a hurá!) Když se pak později ptal Mašína na cosi z vojenské taktiky a frekventant mu s ironií odpověděl stejnou „geniální“ replikou, byl dotyčný drzoun obratem z akademie vyloučen.

Zpětné zrcátko mělo vzácnou příležitost strávit několik dní s jeho dcerou Zdenou Mašínovou i s jeho mladším synem Josefem Mašínem ml., členem protikomunistické odbojové skupiny. Je-li veřejnost relativně dobře obeznámena s odbojovou činností generála Mašína, pak díky těmto setkáním má Zpětné zrcátko možnost věnovat dnešní ohlédnutí soukromému životu generála z pohledu potomků ve výňatcích rozhovorů, z nichž některé vyšly v magazínu Reflex (číslo 36/2019). Nejprve vzpomínky Zdeny Mašínové.

O rodném statku Lošany

Když otec, který na začátku okupace vstoupil do odboje, viděl, že se kolem jeho skupiny stahuje kruh, pokoušel se majetek převést na nás. A Morávkovi se – jen několik týdnů předtím než ho gestapo dopadlo – podařilo získat statečného právníka, který statek převedl z otce na mě a bratry Ctirada a Josefa. Otec se nemýlil, jakmile byl dopaden a nacisté zjistili kdo je, přišli do Lošan gestapáci statek zabavit. Když ale v pozemkových knihách zjistili, že není psán na Josefa Mašína staršího, ale na jeho tři děti, beze slova se sebrali a šli od toho! Je to neuvěřitelný paradox proti pozdějšímu postupu komunistů a my díky tomu za války neumřeli hlady. Ten notář byl dokonce vzdálený příbuzný, ale přesto to nacisté respektovali. To komunisté byli rychlejší, když bez mrknutí oka a jediného podpisu nám statek jen prostě ukradli!

Poslední vzpomínka na otce?

Mám tu vzpomínku hluboko vrytou v paměti. Otec odešel do ilegality a matka na sebe vzala tíhu starosti o tři malé děti. Měla to tím těžší, že já měla od narození postižení dolních končetin a šla jsem z jedné operace na druhou. Gestapo provádělo denně noční přepady bytu a vše skončilo příkazem k vystěhování z Prahy do 24 hodin. Naštěstí jeden náš známý nabídl mamince v Poděbradech svůj rozestavěný domek. Před několika lety jsem měla možnost navštívit místnost, kde se mi otcova tvář naposledy vryla do paměti. Riskoval zatčení, když se na nás přišel v noci tajně podívat. Skloněný nad mojí dětskou postýlkou mě hladil, když jsem se probudila a začala volat: „Tatíček! Tatíčku!“ Ráno, když jsem říkala, že byl v noci doma tatíček, tvrdili všichni, stejně jako v dalších letech, že to byl sen. Ale já věděla, že to nebyl jen sen.

Seznámení rodičů

Olomouc byla staré vojenské město a sem přišel otec jako mladý důstojník legionář. Národnostní směs obyvatel přinášela napětí mezi českou a německou mládeží. Proto si koncem 19. století Češi vystavěli český Národní dům, kde se konaly i taneční čaje a velký podíl v tom měl náš dědeček Leopold Novák. Bylo to ideální místo pro mladé důstojníky, kteří sem chodili na tanečky a seznamovat se s děvčaty. Naše maminka byla hezká modrooká blondýnka, mladým pánům se moc líbila, ale tradovalo se, že voják se ke Zdeně - tehdy Novákové - nesmí přiblížit ani na pět metrů, protože tam čekají na inženýra. Jenže život šel jinými cestami…

Líbila se i tatínkovi a tak jednoho dne přišel slečně Novákové dopis: „Vážená slečno, rád bych se s vámi sešel, prosím, umožněte mi to!“ Ale to nebylo jen tak, aby slečna courala s důstojníkem po parku. Nakonec se ale sešli, otec se představil a rovnou jí oznámil: „Slečno, já nemám zájem o dlouhou známost. Chcete si mě vzít?“ Slečna z toho byla paf, ale nakonec řekla, že ano a teď šlo o to předvést ho rodině a hlavně mamince! Co řekne, až přijde Zdena s důstojníkem? A stala se neuvěřitelná věc! První, kdo se do mladého důstojníka zamiloval, byla babička Ema, budoucí tchyně! On byl opravdu okouzlující charizmatický typ a tak se po velké svatbě 1929 vzali a nakonec se narodili dva kluci a třetí byla holka - já.

Tolik Zdena Mašínová, následuje vyprávění Josefa Mašína ml.

Nejstarší vzpomínky

Čas, kdy jsme bydleli v Dolní Liboci, kde tatínek sloužil u 1. dělostřeleckýho pluku v Ruzyni. Naše cesty do Šárky, návštěva Honzy Študlara, otcova kamaráda, kterému jsme říkali strýc nebo jak otec s přáteli jezdil na hony, přivážel koroptve a zajíce a my po honu chodili do Šárky trhat třešně. Tam bylo hodně třešní…

Čas her a výchovy

Moc si s námi nehrál. Spíš nám říkal, co máme dělat a my se to snažili vykonat. Chodil denně do služby. Ráno odjel na koni do kasáren - koně mu přivedl jeho vojín - a přijel až večer. Víkendy jsme trávili doma nebo jezdili na výlety autem. Pravidla, jak se chovat u stolu a k lidem přinášela maminka, ta s námi byla celý den. Otce jsme viděli až večer. Přišel, zeptal se hospodyně, jestli jsme dělali nějakej brajgl, a když řekla, že jsme něco provedli nebo jsme nebyli hodný, tak nás spráskal a ani se neptal, o co šlo.

Poslední vzpomínka na otce

Nepamatuju se přesně. Tak jako kdykoliv jindy jednoho dne přišel a odešel. Když přišli Němci do republiky a gestapo nás začalo přepadávat dvakrát denně - tak někdy v tomhle čase to bylo naposledy, kdy jsem ho viděl. Pracoval v odboji a často nebyl doma. Matka nám říkala, že odešel do ciziny a ukazovala n8m pohlednice, které údajně posílal a na nichž nás pozdravoval. Nechtěla, abychom se podřekli. Věděla, že není v cizině, ale story pro gestapo byla, že i my děti víme, že otec odešel do ciziny.

Oba jste s bratrem po otci dominantní osobnosti. Bratr byl o dva roky starší, Jak jste řešili, kdo šéfuje? V dětství i během cesty do Berlína.

Nikdy nešlo o rozkazy, ale o návrhy a jejich presentace. Provedení akce obvykle vedl ten, kdo s plánem přišel. Na naší cestě to fungovalo dobře, vždycky jsme se dohodli. Někdy měl pravdu Radek, a díky tomu tady dneska sedím. Jindy to bylo podle mýho, a proto tady taky dneska sedím. Nejzásadnější rozhodnutí byla při obklíčení u waldovské hájovny a pak náš úkryt pod haldama klestí. To první - prostřílet se u hájovny - bylo Radkovo rozhodnutí, to druhé – skrýt se na té prázdné planině - bylo moje. Rozhodnutí byla naše, jiná šance nebyla! Byly to vždy pokusy a vyšly nám!

Ze vzpomínek Josefa Mašína ml.

Josef Mašín byl zatčen gestapem 13. května 1941 po přestřelce v ilegálním bytě Morávka, odkud vysílali pplk. Josef Mašín, škpt. Václav Morávek a četař František Peltán depeši pro londýnskou exilovou vládu. Po prvních odvysílaných větách se ozval zvonek a za dveřmi stála přepadová skupina gestapa.

Mašín, který se rozhodl bránit, rozrazil dveře a vystřelil na gestapáka nejblíže u dveří, kterého zasáhl do břicha. Mašína kryl střelbou Morávek, kterému se ale vzpříčil náboj v hlavni. Toho využil jiný gestapák, který Mašína postřelil, a když se Mašín skácel na rohožku, vrhlo se na něj několik gestapáků. Při rvačce upadl Mašín ze schodiště, zaklínil si nohu v zábradlí a zlomil si ji v bérci. Bylo mu zabráněno v pokusu zastřelit se, ale zbraň pustil, až když mu gestapáci prostřelili zápěstí. Ve vážném stavu byl převezen do SS lazaretu v Podolí.

Morávek stihl přirazit dveře gestapákům před nosem a než rozmlátili dveře sekyrou, podařilo se mu s Peltánem slanit po tenkém ocelovém lanku – sloužícím jako uzemnění vysílačky – z okna dolů. Peltán si při doskoku těžce pohmoždil obě nohy a Morávek si o uzlík na lanu nařízl prst, který si později musel uříznout. Po ročním věznění byl Josef Mašín 30. června 1942 popraven na střelnici v Kobylisích.

Jeho synové Ctirad a Josef pokračovali v otcově odkazu a v čele odbojové skupiny vedli ozbrojený odpor proti komunistickému teroru. Ctirad (1930) zemřel v roce 2011 po těžké nemoci v USA. Josef (1932) podniká v jím založené mezinárodní IT společnosti. Matku Zdenu (1907) umučili komunisté v roce 1956 a tělo je pohřbeno neznámo kde. Sestra Zdena (1933) byla přes vážný zdravotní hendikep až do pádu bolševismu v roce 1989 pronásledována a šikanována. V současné době se stará o rodinný odkaz a vrácené trosky majetku.

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější