Aktivisté, ekologisté, environmentalisté – je jedno, jak tyhle lidi onálepkujete, jsou to zkrátka ti, kteří halasně protestují za ochranu přírody a záchranu planety. Ukazuje se však, že jsou to většinou právě oni, kdo škodí životnímu prostředí daleko více než jejich oponenti – skuteční ekologové, umírnění realisté a klimatičtí skeptici. Jak je to možné?
Globální hladomor. Nedýchatelné ovzduší. Plasty zaneřáděné oceány. Tající ledovce a vymření ledních medvědů. Výčet toho, čím člověk ohrožuje ekosystémy planety Země, se dle ekologistů zdá být nekonečný. Logicky by to měli tedy být právě tihle lidé, upozorňující na neblahé dopady lidské činnosti, kdo v naší společnosti představují její „morálně lepší“ a „ekologicky uvědomělejší“ část.
Jenomže se ukázalo, že tahle „ekologicky uvědomělejší“ část lidstva se naopak většinou chová k životnímu prostředí „neekologicky“. Aspoň to tvrdí longitudinální studie Cornellovy a Michiganské univerzity prováděná na vzorku mnoha set amerických občanů po dobu jednoho roku – Believing in climate change, but not behaving sustainably (Víra ve změnu klimatu, ale neudržitelné chování). Vyplývá z ní, že ti, kdo neberou hrozbu devastace životního prostředí až tak smrtelně vážně, se k životnímu prostředí chovají nakonec lépe než klimatičtí alarmisté.
Studie například zjistila, že lidé se spíše skeptickými názory na hrozbu globálního oteplování a změn klimatu (překvapivě) používají daleko více „ekologicky přátelské“ výrobky nebo jezdí více hromadnou dopravou. Zkrátka že jejich životní styl má na životní prostředí podstatně menší dopady než v případě lidí s radikálnějšími názory.
Jedním z nechvalně známých příkladů jsou protesty proti stavbě ropovodu v Severní Dakotě. Trvaly téměř rok a aktivisté se na ně sjížděli ze všech koutů nejen USA, ale prakticky celého světa. Po jejich skončení se ukázalo, co ve skutečnosti zdevastovalo území u indiánské rezervace, kde se protesty odehrávaly. Nebyl to ropovod vedoucí pod zemí, nýbrž přes 20 tisíc tun odpadků, které po sobě „nad zemí“ zanechali ekologičtí aktivisté.
A nemusíme chodit až do Ameriky, stačí si vzpomenout na „páteční stávky za klima“, které posléze zaměstnávaly mimořádné směny metařů a úklidových služeb, a to trvaly jen pár hodin.
Jak je ovšem možné, že ti, kdo tak halasně propagují ochranu životního prostředí, se k němu zároveň vůbec nechovají jako jeho ochránci? Proč jsou v tomhle ohledu horší než ti, kdo nikde neprotestují ani nevyznávají alarmistický přístup? Důvodů může být hned několik.
Aktivisté upřednostňují politické změny před změnami v osobním životě
Podle výše zmíněné studie existuje jeden markantní názorový rozdíl – zatímco jedni podporují kroky vlády v oblasti klimatické agendy, druzí jsou proti jejich zavádění. Samozřejmě že pokud uvěříte v brzký konec světa a zánik civilizace, pak asi logicky požadujete, aby s tím politici a vlády něco dělali. Jenomže problém téhle logiky spočívá v tom, že vás zbavuje osobní odpovědnosti a nutnosti s tím „něco dělat“ ve svém osobním životě, v bezprostředním okolí. Je totiž mnohdy daleko snazší a k vyčištění černého svědomí účinnější protestovat za to, aby něco udělala vláda, než něco udělat sami.
Na druhou stranu ti, kdo jsou skeptičtější, jak co se týče změn klimatu, tak masivních vládních zásahů do soukromého života lidí, zároveň daleko více sázejí na osobní odpovědnost. A také se daleko častěji chovají k životnímu prostředí šetrně nebo se účastní v rámci své komunity různých akcí ekologických akcí, jako je třeba úklid veřejných prostor nebo zvelebování okolní přírody.
Konzervativním pravičákům záleží více na budoucnosti jejich dětí
Dalším možným důvodem může být skutečnost (potvrzená i zmíněnou studií), že se klimatičtí skeptici ve větší míře osobně starají o zajištění blahobytu a perspektivní budoucnosti svých dětí. Daleko častěji nespoléhají pouze na veřejné školství, ale učí se s dětmi doma a zapojují je i do dalších mimoškolních aktivit. Chtějí, aby se jejich děti v dospělosti dobře uplatnily ve společnosti. Je tedy možné, že se i k životnímu prostředí chovají odpovědněji, protože zároveň chtějí, aby jejich děti byly samostatné co do svého materiálního zabezpečení, ale zároveň žily v čistém životním prostředí? A předpokládají, že stejně jako se oni osobně tímto způsobem o své potomky starají, budou tak činit i ostatní lidé?
Protože na druhou stranu – pokud věříte tomu, že lidstvo je „největší zlo na planetě“, předpokládáte rovněž, že se lidé sami o sobě nebudou chovat ekologicky odpovědně. A že je tudíž nutné, aby byly k ochraně přírody přinuceni politiky, vládami, zákony a nařízeními.
Konzervativní lidé respektují soukromé vlastnictví více než ekoaktivisté
Pokud věříte v nedotknutelnost svého soukromého vlastnictví, existuje výrazně nižší pravděpodobnost, že budete sami svévolně poškozovat cizí soukromý majetek. Krádeže či vandalismus totiž v konečném důsledku nepostihují pouze konkrétního poškozeného vlastníka, ale mohou postihnout i vás a obecně mají negativní dopady na celou společnost. Coby vlastník soukromého majetku, pokud si jej vážíte nebo nejste chorobě líní, se o něj pečlivě staráte, což se samozřejmě týká také toho „vašeho kousku“ životního prostředí.
Na druhou stranu – pokud vám právo na soukromé vlastnictví nic neříká či jej zpochybňujete, pak také logicky předpokládáte, že nejlépe se o životní prostředí nepostarají jednotlivci, nýbrž „správně nastavená“ státní mašinérie. Teprve ta prostřednictvím zákonů a nařízení může mít svrchované právo určovat, jak se má či nemá chovat občan, soukromý vlastník.
Tohle všechno jsou sice jen obecné odhady důvodů, proč jsou zrovna pravicověji zaměření realisté a skeptici paradoxně „ekologicky uvědomělejší“ než levicoví aktivisté, ale úvodní anotace výše zmíněné studie hovoří jasně: „Skupina vyjadřující největší znepokojení ohledně klimatických změn nejvíce podporovala vládní klimatickou agendu, ale zároveň se nejméně zapojovala individuálních proekologických činností, zatímco skupina „skeptická“ byla nejméně pro zavádění vládní klimatické agendy, ale zároveň se nejvíce zapojovala do individuálních proekologických činností.“
Zkrátka – čím více někdo věří, že problém klimatické změny a ochranou životního prostředí by měli řešit primárně politici a vlády, tím méně pro ochranu životního prostředí je ochoten sám něco dělat.
