Úvahy o tom, jestli je během krize vhodné kritizovat vládu, nebo jestli má být po tu dobu hájena a má jí být ponechán pověstný klid na práci, považuju za naprosto zcestné. Vláda má být kritizována kdykoliv, když si to zaslouží. Je to tak dobře pro všechny. I pro ni.
Vlastně bych tenhle komentář ani nepsal. Jak už jsem zmínil v úvodu – právo na kritiku vlády bez ohledu na krizovou situaci je dle mého názoru mimo jakoukoliv diskusi. Bez ohledu na to, jestli vládne někdo, komu fandím, nebo naopak.
K tomu, že jsem přece jen sáhl po klávesnici, mne nakonec dovedla právě kritika. A to ze strany některých účastníků diskusí pod články na webu Reflex.cz. Skupina diskutérů nám po každém kritickém textu na adresu kabinetu více či méně agresivně spílá. Výtky nejsou skoro nikdy věcné, nerozporují chyby, na které upozorňujeme, ale vesměs jen samotný fakt, že v době krize prý házíme vládě klacky pod nohy, měli bychom dát aspoň teď pokoj a kritiku si nechat od cesty.
Je to naprostý nesmysl. Podívejme se společně na hlavní důvody, proč Reflex takto uvažovat a postupovat nikdy nebude.
To, že právo na kritiku vlády je vždy a za každých okolností nezadatelným politickým právem každého člověka, tu nebudu nijak široce zdůvodňovat. Je to ostatně zakotveno v Listině základních práv a svobod, kde se přímo píše, že „každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Cenzura je nepřípustná.“
Pro opozici a novináře je pak nejen právem, ale přímo povinností, dohlížet na to, jak vláda vládne. Což by jaksi logicky nemělo smysl, pokud by si opoziční politici a novináři měli případné zjištěné nedostatky nechávat pro sebe.
Připusťme, že pro někoho jsou základní lidská práva jen snůškou nesmyslných proklamací, jichž se nenají. Myslím, že i takovému člověku lze celkem jednoznačně vysvětlit, proč je právě v současné situaci ze zcela hmatatelných praktických důvodů přínosné chyby vlády nahlas kritizovat. Stačí uvést tři příklady z posledních týdnů, na které si určitě ještě všichni vzpomeneme.
Začátkem druhé poloviny března se vláda rozhodla, že v těch málo obchodech, které nechala otevřené, vyhradí určité hodiny pro nakupující seniory. Správné rozhodnutí, starší lidé se díky němu mohou při nákupech vyvarovat větších návalů a snížit tak riziko svého nakažení. Až napotřetí se však vládě podařilo vybrat interval, který by vyhovoval nakupujícím seniorům a současně neznemožňoval ranní nákup třeba sestřičkám vracejícím se z nočních směn v nemocnicích. Nebýt vláda vystavena kritice, že nejprve první a poté i druhý zvolený interval jsou nevhodné, doteď by toto praktické opatření fungovalo špatně.
Dalším dobře viditelným příkladem byl první pokus ministryně financí Aleny Schillerové o nastavení částečné pomoci pro OSVČ v programu Pětadvacítka. Napoprvé byla kritéria pro získání pětadvacetitisícového příspěvku tak přísná, že Schillerová čelila na sociálních sítích i v médiích vtipům, jestli název Pětadvacítka znamená, že na pomoc dosáhne právě tolik potřebných. Ministryně svým osobitým způsobem přiznala, že kritiku „zavnímala“ a parametry přislíbila upravit tak, aby byl příspěvek dostupnější. Znovu: Nebýt veřejné a hlasité kritiky, skončila by pomoc pro OSVČ totálním fiaskem.
A napotřetí kostely. Dokonce i premiér Babiš, který se obvykle tváří a chová jako neomylný vševěd, připustil, že při povelikonočním plánování návratu společnosti k normálu vláda na otevření svatostánků zapomněla. Opět až po veřejné kritice s třídenním zpožděním oznámil, že mší se budou moci lidé zúčastnit poprvé 27. dubna, ovšem až do 8. června bude v různých fázích různě omezen povolený počet účastníků.
Nejde samozřejmě ani zdaleka o všechny případy, kdy se jen díky kritice ze strany veřejnosti, médií a opozice dobrala vláda při své činnosti lepšího výsledku, než na jaký měla sama za sebe našlápnuto. Konkrétní příběhy, kdy opozice kritizovala vládu za nečinnost, navrhla řešení, vláda si návrh přisvojila a nakonec ho vydávala za svůj úspěch, se objevují neustále. Bez ohledu na to, kdo je u moci a kdo v opozici.
Kritika tedy jednoznačně smysl má. V krizi, kdy je na všechno méně času, je třeba dělat více důležitých rozhodnutí a snáze se tudíž dělají chyby, dokonce snad ještě větší než v době klidu.
Je také třeba pamatovat na to, že žádná vláda se ráda nevzdává pravomocí, které jednou získala. To, že teď Babišův kabinet kvůli nouzovému stavu získal nekonečně více nástrojů na ovlivňování našich životů, než kolik si smí ponechat po skončení epidemie, je nad slunce jasnější. I proto bude nesmírně důležité, aby média a opozice s maximální pozorností dohlížela na návrat k normálu. A pokud zjistí sebemenší vládní pochybení (ať už úmyslné či z hlouposti), musí křičet jménem všech, kdo chtějí žít v demokratické zemi.
