nahoru

Koronavirus odhalil naši sobeckost a bezohlednost. Na ostatních nám záleží, jen když je to pro nás výhodné

Adéla Knapová3. března 2020 • 17:00
Obavy z koronaviru ve Vatikánu v době, kdy Itálii trápí velké potíže s rozšířením nemoci - ilustrační snímek
Obavy z koronaviru ve Vatikánu v době, kdy Itálii trápí velké potíže s rozšířením nemoci - ilustrační snímek
• foto: 
ČTK/AP Andrew Medichini

Kolik z vás chodí do práce, do kina nebo do nákupního centra s nachlazením, kašlem či virózou? Kdo z vás zůstává při prvních příznacích nemoci automaticky doma, aby viry a bacily nešířil dál a neohrožoval ostatní? Jak často jste seděli v čekárně u lékaře smrkající, kašlající a se zvýšenou teplotou jen proto, aby vám doporučil zůstat v posteli, pít čaj, jíst vitamíny, případně podpůrné prostředky a volně prodejné léky, přestože vám to mohl říct po telefonu? Dokážete spočítat, kolik lidí s rouškami na obličeji jste v ulicích zaznamenali během nedávné chřipkové epidemie?

Od konce loňského roku, kdy se nový koronavirus, jež způsobuje onemocnění Covid-19, objevil ve vnitřní Číně, odkud se vypravil na své tažení po zbytku světa, jsou přitom roušky (které ovšem proti nakažení virem nepomáhají) nedostatkovým zbožím. Každoročně nejen v Česku zažíváme chřipkovou epidemii, jež si vyžádá až dva tisíce životů, a nikdo kvůli tomu nepanikaří, rozhodně nebereme útokem regály s dezinfekčními prostředky, trvanlivými potravinami či krabice s oněmi dnes už symbolickými rouškami. Protože jsme na chřipku zvyklí. A nejen na ni. Nemoci, viry a bacily k životu odjakživa patřily.

Díky moderní medicíně jsme si pak jistí, že nám vlastně nic moc nehrozí – tento pocit je přitom velmi iluzorní, ti, již ztrácí nejbližší třeba právě na následky takzvané „obyčejné“ chřipky, by mohli vyprávět. Počítáme s tím, že naprostou většinu chorob dokážeme porazit; zdraví většinou bereme jako samozřejmost a na zdraví ostatních nám nezáleží tuplem.

Epidemie koronaviru vyvolala paniku ne proto, že by reálně hrozilo, že zabije víc lidí než chřipka, nebo dokonce vyhladí lidstvo, ale proto, že zatím není vakcína a my se tedy cítíme (je to o pocitech) ohrožení. Na chřipku totiž vakcína je. Ale kolik z nás se proti této smrtelné nemoci přepadající nás každý rok očkuje? Hlavní pro většinu lidí je, že chřipku takzvaně známe a umíme si s ní poradit (logika pomýleného obecného uvažování píše rovnici: existuje vakcína = není to pro mě nebezpečné). I proto se chováme, jako by o nic nešlo, když svou nemoc dál šíříme. No tak jsem nachlazený, kašlu a kýchám a bolí mě klouby, v krku… A co? Přece nebudu dobrovolně doma? A ke všemu zadarmo? Bez neschopenky? Když už, tak hezky s papírem od doktora. Tak to někdo chytne v kanceláři, obchodě, tramvaji, čekárně… Ode mne, no a? To je jeho problém. Nachlazení, chřipka, viróza nebo co to mám, je to nepříjemné, ale oni to přežijí.

Až teď, v týdnech, kdy každé zakašlání může signalizovat přítomnost nového globálního zdravotního strašáku, si všímáme, kolik lidí se (vnímáme to často, že přímo k nám osobně) chová bezohledně. Kdykoliv se někdo rozkašle v tramvaji, vrhají na něj ostatní vzteklé a zlé pohledy, někteří dokonce začnou polohlasem nadávat. Když jsem před třemi týdny, tedy dávno poté, co byl v Německu ohlášen pacient nula s Covid-19, letěla přes Frankfurt do a z Řecka, cestoval se mnou v plném letadle viditelně nemocný Asiat. Vadilo nám to všem. Ale protože nebylo ještě žádné platné nařízení, letušky žádosti některých cestujících, aby toho muže z letadla vyvedly, odmítly. Koneckonců až doteď bylo cestování nemocných lidí (bohužel) normální. Nepamatuji se na jediný případ, kdy by někdo nebyl vpuštěn třeba právě do letadla (o autobusu či vlaku nemluvě) kvůli chřipce, viróze, nechlazení, zánětu průdušek… Pokud člověk neměl nařízenpu karanténu, považoval za normální pohybovat se volně i v prostředích, kde se jakákoliv nákaza šíří snadno a mezi velké množství lidí. Kdo z nás, když mu vyskočila horečka, neřekl někdy v životě: to jsem asi chytil tehdy a tehdy, byl tam člověk, který…

Otázkou je, nakolik toto naše sobectví a bezohlednost koronavirus jen odhalil a nakolik je dokáže zmírnit. Budeme odteď brát ohledy i na druhé? Stane se pro nás konečně normou, nešířit své nemoci dál? Přestane platit vychýlená představa, že chodit do zaměstnání nemocný je hrdinství a dokazuje to naši loajálnost ke kolegům a firmě (přitom je to právě naopak)? Protože když ano a začneme se chovat tak, abychom nebyli nebezpeční pro ostatní, je pravděpodobné, že se tak budou chovat i ostatní k nám. Zní to idealisticky? Možná.

Přesto sociologové, psychologové i ekonomové vědí, že i v dnešní okoralé, atomizované a cynické společnosti platí, že příklady táhnou. Tak se přestaňme chovat jako hysteričtí a bezohlední sobci a mysleme i na ostatní. Ať chceme nebo ne, navzájem se ovlivňujeme víc, než si uvědomujeme (a než je nám dost často milé).

Které potraviny pomohou nastartovat imunitní systém a pomoci v boji s virovým onemocněním? Čtěte zde>>>





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější