Jaromír Jágr počtvrté v řadě vyhrál kanadské bodování a získal tak Art Ross trophy. Přesto se ale týmu v klíčových momentech příliš nedařilo. A stejně jako v NHL nemá žádný tým své místo jisté, tak ani fanoušci na stadionu netuší, odkud může přiletět rána. Další informace ze zákulisí nejlepší hokejové ligy světa se dočtete v dubnovém vydání 21 let starého Jágrova deníčku.
Pokračování 2 / 5
5. 4. 2001
Už jste někdy stáli za brankou, chráněni plexisklem a dívali jste se, jakou rychlostí létají na brankáře puky? Je to zvláštní pocit. Při každé střele se kryjete, protože vám nějaký čas trvá, než si na ně zvyknete. Pak už vám to ani nepřijde. Stejně jako divákům, kteří sedí za brankou. Puk letí přímo na ně a oni ani nehnou brvou. Vědí, že puk zastaví plexisklo. Stejně tak to viděli i diváci při našich posledních dvou zápasech doma. Kdosi vystřelil od červené čáry a najednou prásk...
Plexisklo se rozlomilo a pořezalo ty, kteří seděli za ním. Opatrnosti není nikdy dost. V podobném duchu uvažuje itrenér Hlinka. Poslední zápasy hrajeme vyloženě obrannou taktiku á la Jiří Holík v roli bránícího levého křídla. Vrací se i Mario. Jen já si jezdím pěkně na pravém křídle. Poslední obranné úkoly, které jsem dostal, byly naposledy na základce - v hodině branné výchovy. Velkým přínosem je pro nás brankář Hedberg. Dojede si za branku pro každý puk a posílá ho rovnou útočníkům. Obránce vůbec na rozehrávku nepotřebujeme. Oni to asi také tak cítí. Když dával Hlinka úkoly obraně, Bergevin řekl: "My přece nemáme obránce, máme jen chlapy, kteří stojí v jejich pozicích."
Moje bitva se Sakicem o Art Ross Trohpy vrcholí. Lhal bych, kdybych řekl, že mi na té ceně nezáleží. Ale jsou horší věci. Nedávno jsem se díval v televizi na zápas Edmontonu s Coloradem. Někdo z obránců Edmontonu vyhodil puk tak šťastně, že se k němu dostal útočník a jel sám na branku. Raději ho ani nebudu jmenovat. Televizní komentátor tu situaci hrozně prožíval: "Pozor, to je obrovská šance, na branku Colorada jede hráč, který má šanci dát svoji první branku v NHL! Ještě nikdy žádnou nedal!!!" "Hráč" si dal puk na bekhend, jenže ten mu přeskočil hokejku, a aby té ostudy nebylo málo, tak zmíněný "střelec" ještě upadl a narazil hlavou do mantinelu.
Bylo to velmi komické a korunu všemu ještě nasadil komentátor, který navázal na svá předchozí slova... "No, tak teď už víte proč..." Tak si tak říkám: trofej netrofej, něčeho podobného bych se asi dožít nechtěl...
Pokračování 3 / 5
12. 4. 2001
Vyhrál jsem Art Ross Trophy. Nevím, jak přesně své pocity popsat. Neměl jsem nejlepší sezónu, bylo období, kdy jsem hrál vyloženě špatně, ale o to více mě úspěch těší. Kdyby to šlo všechno hladce, asi bych neměl z vítězství takovou radost jako teď. Moc mi pomohl Mario. Abych řekl pravdu, ani jsem nečekal, že se takhle zachová. Před zápasem třeba ke mně přišel a řekl: "Dneska uděláme čtyři body." Vůbec nemyslel na sebe, řekl vlastně, že já udělám čtyři body a on mi v tom pomůže, jak bude moci. Bez něj bych to nedokázal, to je jasné.
Pomohl mi i Honza Hrdina, v posledních zápasech hráli všichni na mě. Ale to asi není nic tak divného, Sakikovi spoluhráči také pomáhali a při posledním zápase v Minnesotě Joe téměř neslezl z ledu. Ani jsem vítězství nijak moc neslavil. Přiletěli jsme do Pittsburghu a šel jsem domů hrát karty. Máma z toho byla ještě pořád vynervovaná, já jsem to tak nebral. Doufám, že budu mít štěstí a že se v play-off nezraním, věřím, že bychom se mohli přes Washington dostat dál.
V NHL stačí jediný moment a všechno se může změnit. Málem mě zranil Bobby Dollas. Hráli jsme se St. Louisem a já jsem měl v rohu puk. Poslal jsem ho na modrou na Bobbyho. Bobby není žádný technický fenomén, jednou za čas branku opravdu trefí, ale obyčejně čekám v rohu, protože to tam náš "šprýmař" obvykle napálí. Ještě častěji však už jedu zpátky, protože Dollas obyčejně někoho nastřelí a soupeřův hráč pak najíždí sám na naši branku. Přesně to jsem udělal iv tomto případě. Jenže Dollas zkusil kličku! Tu snad v životě ještě nikdy neudělal! Potíž byla v tom, že ji udělal na stejnou stranu, kudy jsem se vracel, takže jsem to trefil. Byla to taková pecka, že jsem myslel, že už nevstanu. Určitě největší srážka za celou sezónu. Ale zranit pro play-off mě mohl ještě jeden můj spoluhráč.
Hráli jsme na Islanders. Na rozbruslení jsem šel jako poslední. Otevřu si dvířka s plexisklem, kouknu po ostatních, jak stojí všichni v řadě na modré čáře, a když vidím, že nikdo nestřílí, a žádné nebezpečí tedy nehrozí, vjedu na led. A najednou prásk! Dostal jsem pukem strašnou ránu do ruky, takže jsem myslel, že ji mám zlomenou. Nechápal jsem, odkud to mohlo přijít. Pak se podívám k brance a došlo mi to. Ještě před střelbou si chtěl brankář Snow, který se na ledě objevil poprvé po dvou měsících, zkusit nahození na mantinel. Povedlo se mu opravdu náramně. Takže jsem se chvíli válel, pak se otočil a mazal zpět do kabiny, rovnou na rentgen. Naštěstí bylo všechno v pořádku, ale trefit mě do hlavy, tak tam ležím ještě teď.
Všichni víme, že v této sezóně musíme něco uhrát. Mužstvo určitě nezůstane pohromadě, a tak máme poslední šanci. Myslím, že máme dobrý tým, a navíc je tady legrace. Bergevin a Dollas mají zvláštní smysl pro humor. Když Bobby přišel do mužstva, přijel na rozbruslení za Kasparaitisem a s vážnou tváří mu povídá: "Ty, Kaspy, neviděl jsem tě čtyři roky, ale ty ses vůbec nezlepšil. Řekni mi jediný důvod, proč to ještě hraješ." Nebo jindy se u něj zastavil a povídá mu: "Ty snad ani nejseš z Ruska, každý ruský hráč, kterého znám, má talent." Kdyby měl Kaspy dostatek důvtipu, mohl mu odpovědět: "Ale já opravdu nejsem z Ruska, zopakuj si zeměpis - tedy pokud jsi do nějaké školy vůbec chodil." Věřím, že nám pohoda v týmu vydrží. Art Ross Trophy je určitě skvělá věc, ale abych pravdu řekl, myslím teď na pohár úplně jiný. I když cesta k němu je pěkně daleká a asi i nesrovnatelně obtížnější.
Pokračování 4 / 5
19. 4. 2001
Největší hokejový šok v životě jsem zažil v momentě, kdy David Volek vstřelil vítězný gól Islanders a my jsme po dvou vítězných Stanley Cupech byli vyřazeni týmem, jehož hráči se před sérií mezi sebou sázeli, vyhrají-li alespoň jeden zápas. To už bude osm let. Od té doby jsem pochopil, že všechno v NHL může být jinak, než se zdá. Přišel jsem na to, že tým, jenž vyhraje v základní části celou konferenci, může vypadnout s mužstvem, které se do play-off dostane až v posledním zápase. Jedno vysvětlení je logické.
Zatímco vítězné mužstvo odpočívá a možná má tendenci soupeře podcenit, outsider hraje poslední zápasy s takovým nasazením, jako by šlo už o play-off, proto je na sérii lépe připraven. Druhé vysvětlení už tak racionální není - v play-off je prostě všechno jinak. Hraje se úplně jiný hokej, neúprosně se brání a čeká se jen na chybu soupeře. Možná se někomu zdá divné, že jsem v prvním zápase ve Washingtonu vystřelil pouze dvakrát a Mario dokonce ani jednou, ale takový hokej se prostě hraje. Jsou na nás dobře připraveni a nedají nám na ledě ani centimetr volného prostoru.
Prohráli jsme první zápas. To je s Washingtonem naprosto normální, ikdyž nás to do druhého kola samozřejmě neposunulo. Těžko se mi spekuluje o tom, jak se bude série vyvíjet. Ve chvílích, kdy budete číst tyto řádky, už budeme mít za sebou tři zápasy. Proto mohu psát jenom o tom, s čím jsme do těchto utkání šli. Už jsem naznačil, že moje budoucnost v Pittsburghu je nejistá. Všichni tady cítíme, že je to možná naposledy, kdy jsme takto pohromadě. Proto máme všichni obrovskou touhu jít dále.
Před prvním zápasem jsem vůbec nevěděl, jestli nastoupím, po zranění v utkání s Philadelphií se to jevilo jako nepravděpodobné, chodil jsem na akupunkturu a nikdo o mých problémech nevěděl. Jakékoliv zranění se tají, nikdo se nesmí dozvědět, že s vámi není něco v pořádku. Soupeř by okamžitě slabého místa využil. Je to zvláštní pocit. Hala Capitals je v Čínské čtvrti, nedaleko Bílého domu. Je jedním z mála stadiónů, který je ve městě, zápasy jsou samozřejmě vyprodané, ale nikdy jsem neměl pocit, že Washington je hokejové město. To je možná vůbec nejhorší. Něco jiného je prohrát v Montrealu, kde by fanoušci domácí hráče radostí umačkali, ale tady? Vždy se nám tu dařilo. Teď je tu s námi znovu Mario a na střídačce Ivan Hlinka. Nechce se nám vypadnout.
Pokračování 5 / 5
26. 4. 2001
Tohle může být můj předposlední sloupek. Ve chvíli, kdy budete číst tyto řádky, je pravděpodobné, že budeme plánovat dovolenou. I když chceme udělat všechno pro to, aby tomu tak nebylo. Jsme ve Washingtonu a za chvíli hrajeme pátý zápas. Už jsme se cítili jednou nohou v dalším kole. Stačilo nám ve čtvrtém utkání dát v prodloužení branku a asi by bylo rozhodnuto. Měl jsem jednu šanci, dostal jsem se až před Kolziga, ale už jsem byl tak blízko, že jsem neměl žádný prostor pro zakončení.
Když jsme je porazili 3:0 ve třetím zápase, všichni jsme se viděli dále. Povedla se mi hezká akce, dostal jsem se ze strany až před branku, vylákal na sebe Kolziga a bekhendem poslal puk Hrdinovi, který měl před sebou prázdnou branku. Musel jsem mu to dát trochu dozadu, protože Kolzig pokrýval betony celé brankoviště. A Honza Hrdina mi ještě málem vynadal, že jsem mu to nedal přesně. "Kdybych neměl superreakci, tak ten puk nechytím," řekl mi po gólu. To jsme ještě měli spoustu humoru. Jenže pak přišla sprcha.
Nechali jsme se vylučovat a oni využili snad každou přesilovku. Branky v prodloužení jsou strašně důležité, a pokud prohrajete, je to jako kdybyste prohráli dvakrát. Zanechá to psychické následky. Ještě že nám dali branku hned zkraje. Pamatuji si na loňský rok a to nekonečné prodloužení s Philadelphií. Jakmile vstřelili branku, věděl jsem, že je o celé sérii rozhodnuto, i když nás museli porazit ještě dvakrát. Podobně jsme se cítili i po naší porážce doma ve čtvrtém zápase. Takže jsme do Washingtonu nepřijeli v nejlepší pohodě, a navíc novináři nás už začínají kritizovat. "Hráč, který si vydělá deset miliónů dolarů za rok, by měl být v zápasech play-off efektivnější a proměňovat šance" - to byla narážka na moji maličkost.
Ale kritizují i Maria. "Lemieux nehraje jako superhvězda, je jen jedním v řadě," "pokud chce Pittsburgh postoupit, hvězdy musí začít hrát," takhle o nás psaly noviny poté, co Capitals vyrovnali na 2:2. Nebudu se pouštět do dalších úvah. Vždycky jsem si myslel, že dokáži hrát pod tlakem, že se moje síla projeví v těch nejkrizovějších situacích. Pevně věřím, že přispěji velkým dílem k tomu, že se dostaneme dál. Vy budete mít možnost posoudit, zdali se mi to podařilo. Jinak se vám příště přihlásím naposledy, což by mi bylo moc líto.
