nahoru

Světové pandemie: Dokud je dost místa na hřbitově, není ještě tak zle

Veronika Zenklová18. února 2020 • 16:10
Španělská chřipka se v roce 1918 rozšířila do všech koutů světa. Měla víc obětí, než právě skončená válka.
Španělská chřipka se v roce 1918 rozšířila do všech koutů světa. Měla víc obětí, než právě skončená válka.
• foto: 
Wikimedia

Když se před více než sto lety přihlásil v americkém Kansasu jeden vojenský kuchař s teplotou na marodku, málokdo tušil, že právě odstartovala epidemie srovnatelná s morovou ranou. Ačkoliv se svět právě vzpamatovával ze světové války, španělská chřipka na ni navázala svou nelítostnou „čistkou“, která měla za následek 50 milionů mrtvých. Kam s nimi?

Jen během měsíce října 1918 zemřelo na chřipku 200 tisíc Američanů. Vzhledem k tomu, že kremace nebyla v té době příliš rozšířenou praxí, počet těl značně převýšil kapacity pohřebních ústavů, hrobníků i výrobců rakví.

Celou situaci zároveň komplikoval i zákaz veřejného shromažďování, včetně pořádání pohřbů. Truchlící tak neměli možnost řádně se se svými zesnulými rozloučit.

Nikdy nevěř v sílu pokroku

Nancy K. Bristowová, autorka knihy American Pandemic: The Lost Worlds of the 1918 Influenza Epidemic, říká, že Spojené státy podlehly tehdy slepé víře, že současná medicína může ovládat infekční choroby podle potřeby.

„Tohle opravdu nikdo nečekal. Obrovské množství lidí zemřelo velmi rychle, zejména na východním pobřeží, kde chřipka udeřila nejdříve. Neměli příležitost se na to jakýmkoli způsobem připravit,“ uvedla. Masová úmrtnost vedla k děsivým výjevům. Sestry Červeného kříže v Baltimoru hlásily případy, kdy pacienty nacházely ležící v posteli vedle mrtvých těl svých zesnulých příbuzných. V jiných případech byly prý mrtvoly pouze pokryty ledem a umístěny do rohů ložnice, zatímco zbytek rodiny v místnosti dál přebýval.

Víc lopat než hrobníků

Nebyl dostatek hrobníků buď proto, že dostali chřipku, nebo se báli, že se chřipkou nakazí, a tak byli sami truchlící příbuzní často nuceni vykopat hroby pro své blízké. V Baltimoru byli dokonce zaměstnanci města povoláni do pohotovostní služby jako hrobníci, zatímco vojáci z Fort Meade dostali rozkazem pochovat za noc 175 těl na hřbitově Mount Auburn.

Hrobníci na bostonském Novém hřbitově na Kalvárii sypali mrtvoly z rakví přímo do hrobů, aby se rakve mohly následně znovu použít. Rada pro válečný průmysl nařídila výrobcům rakví vyrábět pouze obyčejné „penály“ a okamžitě zastavila výrobu „všech ozdobných verzí“. Striktně omezila také velikosti rakve pro dospělé na 5 stop, 9 palců a 6 stop, 3 palce.

Vůbec největší hrůzy byly mezi lety 1918 a 1920 zaznamenány ve Filadelfii, kde se počet úmrtí během vrcholu pandemie přiblížil 1 000 denně. V městské márnici, která měla kapacitu 36 těl, leželo obvykle na 500 mrtvých. Město se snažilo otevřít šest doplňkových márnic a umístit těla do chladíren. Někteří obyvatelé Filadelfie byli ale přesto nakonec hozeni do masových hrobů, které zde byly narychlo vyhloubeny.

„Scény z Filadelfie připomínaly v té době výjevy z morových ran středověku. Po celé dny i noci korzovaly ulicemi koňské povozy, na které policisté nakládali mrtvoly v pytlích. Připojovali se k nim kněží a pozůstalí,“ říká Bristowová.

„Rodiče jednoho malého chlapce, který podlehl chřipce, prosili tehdy úřady, aby jim umožnili důstojně jej pohřbít. Připravili si pro tu příležitost dřevěnou krabici, která původně sloužila k přepravě makaronů. Až tak zlé to bylo,“ doplňuje. 

Omezení veřejných akcí, včetně pohřbů, které byly ve většině měst v té době přísně zakázány, mělo podle Nancy K. Bristowové dalekosáhlé následky. „Když se nemůžete rozloučit v rodinném kruhu, poplakat si a sdílet bolest, zůstává v rodinách po celé generace,“ uzavírá.

Veronika Zenklová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější