Otázka územní samosprávy byla jednou z priorit vlády nově vzniklého československého státu. Volební řád upravoval zákon z ledna 1919. A ve srovnání se starým rakousko-uherským zákonem představoval výrazný posun směrem k demokratickým zvyklostem.
Obsahoval zásadu poměrného zastoupení, tajného hlasování, garantoval povinnost a právo volit každému občanovi republiky, který dovršil 21 let a žil tři měsíce v dané obci. Pasivní volební právo patřilo každému, kdo překročil 26 let a žil v místě svého pobytu rok.
Na Slovensku se volby neuskutečnily vzhledem k bojům i v souvislosti s ustavením takzvané Slovenské republiky rad. Volby se rovněž nekonaly ve Vitorazsku, Valticku a Hlučínsku a v části Těšínska.
Tusarova vláda
Vítězem voleb se stala Československá sociálně demokratická strana dělnická, která získala 32,5 procenta hlasů, druhá byla Československá strana socialistická (17,3 procenta) a třetí skončila z českých politických stran Republikánská strana československého venkova (15,3 procenta). V táboře německy mluvících voličů jasně zvítězila Německá sociálně demokratická strana dělnická v ČSR.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o první volby v mladé republice, odstoupila po volbách vláda Karla Kramáře, která byla zvolena aklamací na první schůzi Národního shromáždění 14. listopadu 1918. Na základě výsledků voleb poté prezident Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval v červenci vládu sociálního demokrata Vlastimila Tusara, který se tehdy stal dokonce jedním z prvních sociálnědemokratických premiérů v Evropě. Kabinet rudo-zelené koalice, opírající se o spolupráci s agrárníky, dovedl zemi k prvním parlamentním volbám v dubnu 1920, ve kterých sociální demokraté opět zvítězili.
