Ve Štětkově ulici, tedy nedaleko dnešní stanice Vyšehrad, nejprve koncem roku 1968 vznikla stavební jáma, ve které si dělníci připravili razicí štít. Poté se s pomocí tohoto, na dnešní dobu už primitivního zařízení vydali na podzemní cestu směrem na jihovýchod k náměstí Hrdinů. Nemechanizovaný štít původem ze SSSR sice ulehčoval dělníkům, mezi kterými byla podle vzpomínek pamětníků řada vězňů uvolněných z výkonu trestu v Jáchymově, práci, přesto ale zůstávala většina práce na lidech.
Zařízení, což byla vlastně velká ocelová roura, stavbaře chránilo a umožňovalo snadnou montáž litinového obložení tunelu. Samotné rubání ale vepředu obstarávali dělníci se sbíječkami, za nimi malý nakladač přemisťoval vytěženou horninu na vozíky, které opět lidé tlačili ven z tunelu k jámě. Tam přišel na řadu jeřáb, který vozíky vytahoval na povrch a vysypával jejich obsah do připravených nákladních vozů. Přes tyto složité podmínky postupovala ražba prvního tunelu poměrně rychle.
Na světlo se razící štít a jeho osádka znovu podívali po 454 metrech a osmi měsících 30. září 1969. Byla to ale jen malá přestávka v těžké práci. Aby se pro další ražbu nemuselo zařízení rozmontovávat a znovu sestavovat, vykutáleli ho stavbaři za pomoci navijáků a nákladních tater nahoru jako sud, naložili na podvalník a odvezli zpět do míst dnešního vjezdu do garáží Kongresového centra. Tam jej znovu spustili a začali stavět druhý tunel.
Na prvním úseku pražského metra, který vedl z Kačerova na Sokolovskou (dnes Florenc), použili dělníci více způsobů stavby tunelů. Vedle štítu (druhé zařízení se v Praze objevilo v roce 1971 a bylo použito na trasu mezi Hlavním nádražím a Florencí) to byla prstencová metoda. Při ní stavbaři nejprve odtěží krátký úsek v celém profilu budoucího tunelu a předtím, než se začnou stěny hroutit, jej zabezpečí ostěním. Část "céčka", kde to umožňovala okolní zástavba, se stavěla i z povrchu.
Poslední z tunelů prvního úseku metra v Praze byl hotov v srpnu 1972 a podzemní dráha tak začala nabírat definitivní podobu. Ještě více než rok ale trvalo, než se na koleje pod pražskými ulicemi vydal první zkušební vůz - stalo se tak 22. prosince 1973 mezi Kačerovem a Pražského povstání. O pět dnů později projel měřící vůz celou trasu a 29. prosince 1973 se do tunelů vypravila první souprava metra, i když tehdy tvořená jen dvěma vagóny. Začátkem ledna byl zahájen zkušební provoz a po pěti měsících, v květnu 1974, se metro otevřelo cestujícím.
V té době už stavbaři naplno pracovali na trase A, která spojila Dejvice a Vinohrady. Na ní poprvé použili při ražení tunelů modernější mechanizovaný razicí štít. Největší pokrok spočíval v tom, že muže se sbíječkami na jeho čele nahradila technika. Další velká změna ve výstavbě tunelů pražského metra přišla až počátkem 90. let při budování trasy B ve Vysočanech, kdy začali stavbaři místo razicího štítu používat takzvanou rakouskou tunelovací metodu, která umožňuje pružně reagovat na pro Prahu typické změny ve složení horniny.
