Ještě před příchodem Rudé armády do Polska, tedy ještě před šířením jejího vlivu v okupovaném Polsku, si chtěli Poláci vydobýt svůj stát od okupantů. Plán Bouře, na němž se podílela polská Zemská armáda, byl neúspěšný. Hrdinný i sebezničující. Varšavské povstání, které začalo přesně před 74 lety, 1. srpna 1944, dodnes budí rozporuplné emoce v historické paměti polského národa.
„Varšavské povstání je jedním z klíčových momentů polských moderních dějin, dějin Varšavy i celé střední Evropy, a dokonce i druhé světové války,“ napsal polský historik Paweł Ukielski, jenž se specializuje na moderní dějiny střední Evropy.
Podle jeho mínění má v polské historii varšavské povstání tři různé role: tou první je identita hlavního města, které bylo během povstání zcela srovnáno se zemí a jež po válce pomalu vstávalo z trosek původního osídlení. Ve městě bylo zničeno na 80 procent budov, z toho 20 procent právě během varšavského povstání.
Další rovina spojuje události varšavského povstání (a jeho následné porážky) se sovětizací Polska po druhé světové válce a jeho přechodem do sféry sovětského vlivu. Během povstání zahynulo 200 tisíc civilistů, obyvatel Varšavy. Z řad odbojářů padlo 15 tisíc lidí – polský nekomunistický odboj byl během povstání prakticky zcela zlikvidován, což hrálo klíčovou roli v dalších nešťastných událostech: tento masový úbytek nekomunisticky smýšlejících odbojářů usnadnil (mimo jiné) nástup komunismu v Polsku.
Stalin odmítl pomoc
Třetí rovina ukazuje podle Ukielského polské tragické postavení, když na zkáze státu se podíleli jak nacisté, tak Sověti. V případě Sovětů je pak nutné zmínit především fakt, že po začátku povstání Stalin odmítl Polákům poskytnout jakoukoliv pomoc. V době, kdy vrcholily boje Armie Krajowé (česky Zemské armády), Stalinovi rudoarmějci stáli na druhém břehu řeky Visly a do bojů aktivně nijak nezasáhli, i když mohli. A nejen to: Stalin nevyhověl ani žádosti Spojenců o možnost využívat jedno z letišť, jež kontrolovala Rudá armáda. Spojenci skrze toto letiště chtěli nekomunistický odboj zásobovat, Stalin to však odmítl.
Varšava byla během povstání zcela srovnána se zemí. Koho nacisté nezabili během povstání, toho v říjnu (po kapitulaci povstalců) odvezli do koncentračních táborů. Nekomunistický odboj byl téměř zcela zlikvidován, polská exilová vláda v Londýně již neměla „domácí“ základnu, což pak mělo klíčový vliv při rozhodování o směřování poválečného Polska.
