První československý prezident patří mezi osobnosti, které se už za svého života staly politickou ikonou a morálním idolem. To je úloha nevděčná, taková postava se snadno stane prázdným symbolem. Dnešní snahy o přiblížení lidské stránky T.G.M se bohužel často nesou v bulvární rovině – od údajného aristokratického původu (jako by geniální osobnost nemohla vyrůst v prostředí nemajetných lidí) po historky z jeho intimního života. To ale zcela jistě není cesta k pochopení T.G.M.
Masaryk podle mého soudu především pochopil, že jeho mimořádné nadání ho zavazuje přijmout spoluzodpovědnost za společenství, v němž žije. Byl hloubavým badatelem a učitelem. Vždy zdůrazňoval nezbytnost přijetí světových měřítek a sám také světové vědění obohacoval – například spisem Rusko a Evropa, pronikavým rozborem ruské duchovní tradice, jíž rozuměl lépe než jeho západní současníci. Na rozdíl od většiny svých kolegů však nechápal vědu jako konečný cíl, nýbrž jako nástroj ke zlepšení vztahů mezi lidmi a národy.
Z filozofického a historického základu vyrostly jeho humanitní ideály, které se opíraly o českou reformační tradici, od Husa a Komenského až k Palackému. Ukázal, že Češi přinesli modernímu světu podněty, na něž lze navázat. Humanita pro něho znamenala vytváření lepších podmínek pro život a pro svobodný rozvoj člověka.
Velký důraz kladl na rovnoprávnost – zvláště na plné zrovnoprávnění žen – a ukazoval, jak se zdánlivě „drobnou“ každodenní prací buduje vztah vzájemné zodpovědnosti mezi jednotlivcem a společností. Masaryk věděl, že demokracii nezaručí pouze instituce, ale i vzdělanost, aktivita a individuální mravnost svobodného občana.
Masaryk rozhodně nebyl snílek. Nekompromisně vstupoval do vědeckých, vnitropolitických i mezinárodních zápasů, v nichž hájil poctivý přístup k poznání, spravedlnost i pro lidi bezmocné a právo národů na sebeurčení. Prokazoval neobyčejnou statečnost – za vlastní názor byl ochoten postavit se proti převládajícímu mínění, davové psychóze, mediálnímu nátlaku i proti habsburské monarchii. Přijímal obrovské riziko s vědomím, že až do krajnosti ohrožuje sebe a svou rodinu.
Přesto byl odpůrcem krvavých revolucí a válek. Namísto toho požadoval „stálou revoluci hlav a srdcí“, která prostřednictvím vzdělání, kritického sebehodnocení a soustavné práce měla vést každého občana k sebezdokonalování a k obecnému prospěchu. Totéž očekával v „nové Evropě“, budované po rozvratu první světové války, od svobodných národů, jež se mají řídit demokratickými principy. Řešení „české otázky“ bylo pro něho vždy spjato se spravedlivým uspořádáním Evropy.
Masaryk tak i dnes nabízí inspiraci v mnoha ohledech – v nárocích na naše vzdělání a poctivé myšlení, ve spojení vědy a poznávání s praktickým životem, v potřebě světového rozhledu, ve spojení morálky a politiky, ale také v odvaze. V současných otřesech Evropy a světa nám jeho podněty mohou v mnohém ukázat cestu.
Autor je kandidátem na úřad prezidenta ČR
