
Přiblížila se půlnoc. „Poblíž cihelny narazili na polního hlídače Josefa Soukupa, jenž hlídal jetel. Sotva že pes prozradil příchod zlodějů, byl Soukup jedním z nich za prsa a hrdlo popaden tak, že se mohl sotva hnouti. Jelikož však byl dosti statný, dovedl se jim ubrániti, a to za pomoci psa a pádné hole, jíž byl ozbrojen.“
Ani ponižující výprask čtveřici desperátů neodradil. Naopak, naplnil je možná o to větším vztekem a záští, jež měla záhy nalézt příšerné vyústění.
„Po nezdařeném lupu odebrali se na jiné pole, kde v dřevěné boudě hlídal nešťastný Václav Donát se šafářem Václavem Chárou. Šafář spal na pokraji boudy, z níž vyčuhovaly mu nohy. Tak se stalo, že příchozí o ně zavadili a tím ho probudili. Po krátkém zápasu se zákeřníky podařilo se mu uprchnout. Avšak ubohý Donát, který nalézal se uvnitř boudy, uniknout nemohl. Zločinci boudu překotili na dveře a tuto pak zapálili. Prchající šafář slyšel ještě úzkostlivé volání Donátovo o pomoc.“
Šafář Chára svolal v nedalekém statku čeládku a všichni společně spěchali na místo, kde tušili strašný čin. Avšak „v dohořívajících zbytcích boudy shledali už jen děsně zohavenou mrtvolu Donátovu.“
Tři z pachatelů byli četníky ještě téhož dne dopadeni. Ostatně pracovali jen nedaleko odtud – v novobydžovské cihelně, poblíž které lány jetele ležely. Dochovala se jejich jména, budiž tedy historii známa: František Chlubna z Nové Skřeněře, Václav Matyáš a Jan Matyš, oba z Janovic. Všichni ženatí.
„Upálený Václav Donát byl řádný člověk a konal povinnosti své svědomitě a věrně. Tím se stalo, že mnohý pachatel při polním pychu jím přistižený došel náležitého potrestání“, spekuloval o skutečném motivu hrůzného činu tisk. Podle něj nešlo nutně o jetel a pych. „Proto bezpochyby ze msty oni muži hrozný čin na něm vykonali.“