Do Číny s ním!

Do Číny s ním! Zdroj: Montáž: Jan Zrzavý

Toto je tvrdá realita
Ilustrační foto
Takhle vypadal průjezd kolony amerického prezidenta Obamy Evropskou třídou v roce 2009
Výzdoba na Evropské před návštěvou čínského prezidenta
5
Fotogalerie

Vítání soudruha prezidenta (Brežněva se samopalem pod sáčkem)

Přijede sem čínský prezident Si a horliví soudruzi z Hradu a okolí jali se zdobit město a okolí. A je to tak správně. Přijede-li soudruh prezident, měli bychom my, občané, nafasovat mávátka a vyrazit do ulic. Bylo to tak za minulého režimu vždy.

Vždy kromě devátého dubna 1987, kdy Prahu navštívil soudruh Michail Gorbačov. Tehdy sice také Pražané vyrazili do města vítat soudruha generálního tajemníka, ale nikdo je k tomu nemusel nutit. Šli většinou dobrovolně, Gorbyho měli rádi a možná naivně čekali, že by mohl říct něco o okupaci v roce 1968, třeba se omluvit.

Když mi bylo asi deset, čili za hluboké normalizace, trávil jsem několik dní školní docházky v nemocnici na Bulovce. Tam, kde jsem se předtím narodil, tam, kde ještě předtím zemřel Reinhard Heydrich. Z toho je jasně vidět, že mám s dějinami úzký vztah.

Abychom nezanedbali učivo, docházela do nemocnice každé dopoledne soudružka učitelka. Jednoho rána přišla celá natěšená a říká: „Dnes se nebudeme učit, dnes přijíždí do Prahy na přátelskou návštěvu soudruh Brežněv.“

Soudruh Brežněv k nám na přátelskou návštěvu jezdíval vždy. Tedy kromě srpna 1968. To byla návštěva namísto přátelské bratrská a měla formu pomoci.

V nemocnici s námi na pokoji ležel starší kluk kolem patnácti, ke kterému jsme my, mladší děti, obdivně vzhlížely. Vyznal se v pop-music, znal pár drbů na Kissáky, byl zkušeným rádcem ve věcech literárních (uměl nazpaměť Neználka na Měsíci a Vinnetoua) a měl delší vlasy. Mezi námi to byla úplná mánička.

Ilustrační fotoIlustrační foto|web

Soudružka učitelka nám tedy zvěstovala radostnou novinu, že se ten den neučí, a to se – Brežněv nebrežněv – počítalo. Jenže to nebyl všechno.

„Vezměte si župany a pojďte do společenské místnosti. Budeme sledovat přistání soudruha Brežněva v televizi,“ pravila souška důležitě.

Už už jsme se chystali nazout bačkory, když nás zarazil vzdorovitý hlas mutující máničky.

„Já nikam nejdu. Zůstávám tady.“ Ležel v posteli a jeho velké oči si měřily úču. Ta znejistěla, jenže když se dala na vojnu …

„Ale půjdeš. Kdybys byl ve škole, taky bys musel jít povinně se třídou soudruha Brežněva vítat.“

Máňa si smrkl dovnitř, nazdvihl se na posteli a zvýšil hlas:

„Já a vítat Brežněva? Tak toho bych šel vítat leda tak se samopalem pod sáčkem!“

V místnosti se zastavil čas. Všem nám hučelo v uších a pár poletujících bacilů bezbranně padlo k linoleové podlaze. Soudružka učitelka zalapala po dechu, vykulila duhovky, chvíli to vypadalo, že něco řekne, ale neřekla nic, jen se otočila, práskla dveřmi a zmizela. Ten den jsme ji už neviděli, až den příští při běžném učivu, během něhož dělala jakoby nic.

Až mnohem později mi došlo, že jsem byl v té chvíli (už zase) v přítomnosti dějin, poprvé jsem viděl živého disidenta. Pokud vím, nic se mu nestalo, aspoň ne po dobu našeho pobytu v nemocnici.

O Velikonocích sem přijede soudruh Si, Hrad a jeho okolí cídí město, vyvěšuje české a čínské vlajky, připevňuje uvítací billboardy a já fakt nevím, proč jsem si právě teď vzpomněl na toho pubertálního máňu.