Po obsazení východního Polska a rozmístění sovětských posádek v Pobaltí se v hledáčku pozornosti sovětského vedení, jež v rámci tajných dodatků k paktu Molotov–Ribbentrop zahájilo teritoriální obnovu někdejší Ruské říše, ocitlo Finsko.
Sedmadvacátého listopadu 1939 deník Pravda oznámil, že den předtím finské dělostřelectvo ostřelovalo pohraniční vesničku Mainila na Karelské šíji, přičemž zahynuli čtyři rudoarmějci a devět utrpělo zranění. Sovětská vláda zároveň požadovala stažení finských vojsk 25 až 30 kilometrů od hranic, na což by finská strana přistoupila, kdyby ovšem tentýž krok podnikli Sověti. Třicátého listopadu Rudá armáda zaútočila na zemi tisíců jezer s bláhovou vidinou rychlého a snadného vítězství.
Třetí nejkrvavější
Konflikt, jenž vešel do dějin jako zimní válka, finsky Talvisota, se však protáhl na 105 dní a po Velké vlastenecké a občanské válce se stal třetím nejkrvavějším v historii sovětského státu. Předcházely mu rozhovory, během nichž SSSR chtěl posunout hranice tak, aby bylo zabezpečeno druhé největší sovětské město – Leningrad –, přičemž výměnou nabízel území téměř dvakrát větší. Finové však měli dobré důvody nevyhovět požadavkům mocného souseda, který po porážce Švédska jejich zemi v letech 1809–1917 ovládal pod názvem Finské velkoknížectví a jenž připravoval úder již od léta 1939.
Co se vlastně stalo v Mainile?
Sovětskému tvrzení, že válku vyprovokovala země tisíců jezer, věřilo snad jen pár nenapravitelných zabedněnců a nekritických obdivovatelů země Velkého října. Teprve krátce před rozpadem SSSR se o tabuizovaném tématu, jaké zimní válka představovala, objevilo v sovětském tisku několik článků, některé bohužel spekulativního charakteru. Oficiální sovětskou verzi postavil na hlavu Pavel Aptěkar na základě bádání v Ruském státním vojenském archívu, když dokázal, že 68. střelecký pluk Rudé armády, dislokovaný u inkriminované Mainily od konce září 1939, měl v klíčových dnech 25. až 29. listopadu stále stejné složení, a neutrpěl tudíž vůbec žádné bojové ani nebojové ztráty.
David proti Goliáši
Podle ruského historika M. I. Melťuchova nasadilo sovětské velení na počátku konfliktu 21 divizí, šest brigád, 425 640 vojáků, 2876 děl a minometů, 2289 tanků a 2446 letounů, jimž čelilo devět finských divizí, šest brigád, 265 000 vojáků, 534 děl a minometů, 26 tanků a 270 letadel (reálnější číslo je 114).
Ve prospěch Finů mluvila dokonalá znalost terénu, fyzická odolnost a vysoká morálka jejich vojáků, extrémně drsné klimatické podmínky, jež značně eliminovaly obrovskou sovětskou převahu v těžké výzbroji, mohutné pásmo Mannerheimovy linie, dlouhé 135 a hluboké 90 kilometrů, a samopal domácí konstrukce Suomi. Vrchním velitelem byl mistr obranné strategie maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim, baron švédského původu, jenž sice výborně ovládal angličtinu, francouzštinu, němčinu a jako generálporučík carské armády a pobočník posledního cara Mikuláše II. také ruštinu, zato však velmi špatně finštinu. (Před časem přitom zaujal v anketě o největšího Fina všech dob první místo.) Mannerheimův poradce generál Badou napsal: „Nikde na světě nebyly přírodní podmínky tak příhodné pro vybudování opevněných linií jako v Karélii. Na tomto úzkém prostoru mezi dvěma vodními plochami – Ladožským jezerem a Finským zálivem – jsou neproniknutelné lesy a obrovské skály. Ze dřeva, žuly a podle potřeby i z betonu byla vybudována znamenitá Mannerheimova linie. Obrovské odolnosti jí dodávaly protitankové překážky zřízené v žule. Ani pětadvacetitunové tanky je nemohou překonat. Finové zřídili odstřelem v žule kulometná a dělostřelecká hnízda, která neohrozí ani nejsilnější pumy. Kde nebyla žula, nešetřili betonem.“
Z ostudy kabát
Agrese proti zemi Kalevaly stála Sovětský svaz vyloučení ze Společnosti národů. Blamáží skončil pokus o vytvoření Finské demokratické republiky v pohraničních Terijokách s prosovětskými kolaboranty v čele, jež vedl Otto Kuusinen. Jak je vidět, sovětský pokus o nastolení „dělnicko-rolnické vlády“ Aloise Indry v roce 1968 měl předchůdce. První lord admirality Winston Churchill, jenž se vzácným pochopením přijal sovětskou anexi východního Polska, dal tentokrát průchod svému bigotnímu antikomunismu a 20. ledna 1940 sovětskou agresi nebývale ostře odsoudil v rozhlasovém projevu:
„Jen Finsko – skvělé, ba vznešené – v samých chapadlech nebezpečí –, Finsko ukazuje, čeho jsou schopni lidé svobodní. Služba, kterou Finsko vykonalo pro lidstvo, je skvělá. Před celým světem ukázalo vojenskou neschopnost Rudé armády a Rudého letectva. Mnohé iluze o sovětském Rusku byly rozptýleny v těchto několika týdnech urputného boje na polárním kruhu. Každý může vidět, jak komunismus rozkládá duši národa, jak ji činí bezectnou a hladovou v míru, jak nízkou a odpornou ve válce. Nemůžeme říci, jaký bude osud Finska, avšak nebylo by truchlivějšího obrazu pro zbytek civilizovaného světa, než kdyby tento skvělý severský národ byl nakonec udolán a vydán otroctví horšímu než smrt tupou, brutální silou, jež nad ním má početní převahu. Kdyby však světlo svobody, dosud tak jasně zářící na mrazivém severu, mělo být v této oblasti nakonec přece jen zhašeno, oznamovalo by to snad návrat do temných věků, kdy každá stopa lidského pokroku, který se rozvíjel po dva tisíce let, by byla smetena.“
Draze zaplacený průlom
Rudá armáda sice nakonec Mannerheimovu linii po těžkých bojích prolomila a podle generálmajora ženijních vojsk A. Chrenova dobyla 356 železobetonových staveb a 2425 palebných srubů, vyzbrojených 2204 kulomety a 273 děly, zaplatila za to však – což sovětský generál opomněl připomenout – ztrátou 190 000 vojáků proti 50 000 finských. Podle M. Kolomijce přišla Rudá armáda na Karelské šíji o 3179 tanků, z čehož 1904 činily bojové ztráty a 1275 bylo vyřazeno z technických příčin. Je ovšem třeba dodat, že značnou část vozidel se podařilo opravit, a tudíž nenávratné ztráty podle téhož autora činily 358 obrněnců (podle jiného zdroje 653). V obklíčení se ocitly celé svazky Rudé armády: 18., 44., 163. a 168. střelecká divize, 54. horská střelecká divize a 34. lehká tanková brigáda.
Profily odvahy
Během zimní války dosáhlo titulu esa (tedy nejméně pěti vzdušných vítězství) deset finských stíhačů, zatímco ze „stalinských sokolů“ ani jeden. Šestého ledna 1940 se do análů leteckého boje nesmazatelně zapsal poručík Jorma Kalevi Sarvanto, když se svou stíhačkou nizozemské konstrukce Fokker D.XXI během pěti minut sestřelil šest z osmi sovětských bombardérů Iljušin DB-3.
Odstřelovač Simo Häyhä, přezdívaný „Bílá smrt“, zlikvidoval podle oficiálních údajů 505 sovětských vojáků (podle neoficiálních až 542) a stal se tak čtvrtým nejúspěšnějším snajprem v historii (podle některých badatelů dokonce třetím). Dalších 219 sovětských vojáků postřílel ze samopalu Suomi. Za účast v zimní válce obdrželo titul hrdiny Sovětského svazu 416 osob (z nich 97 posmrtně), z toho 92 letců včetně 17 z Baltského loďstva, 74 tankistů a 22 námořníků, mezi nimi velitelé ponorek S-1, ŠČ-311 a ŠČ-324 A. V. Tripolskij, F. G. Veršinin a A. M. Koňajev, což představovalo dosavadní rekord. Jenže reálné úspěchy za bombastickými hlášeními výrazně pokulhávaly.
Při sovětských náletech, jež ostře odsoudil americký prezident Franklin Delano Roosevelt, zahynulo 892 civilistů, 65 námořníků obchodního loďstva a 68 dobrovolnic z organizace Lotta-Swärd, 540 civilistů utrpělo těžká a 1316 lehká zranění, bylo zničeno 256 kamenných a 1764 dřevěných domů a staveb a 243 lokomotiv, poškození utrpělo 696 kamenných a 4137 dřevěných objektů, 2000 železničních vagonů bylo zničeno nebo poškozeno. Nicméně „stalinští sokoli“, kteří se dokázali prosadit proti zdatným italským a německým letcům na španělském nebi a japonským v Číně a Mongolsku, si kupodivu neporadili s hrstkou finských pilotů.
Ačkoli sovětští ponorkáři hlásili potopení dvaceti lodí, ve skutečnosti jich poslali ke dnu jen pět, z toho pouze jednu finskou, dále dvě německé a po jedné estonské a švédské. Z jedenácti vystřelených torpéd zasáhla cíl dvě.
Nevídané úsilí
Sovětští představitelé se mylně domnívali, že krátce po vypuknutí války Rudá armáda triumfálně vtáhne do Helsinek. Nic takového se nestalo. Zimní válka si vyžádala nasazení obrovských sil a prostředků. Finové kladli mimořádně silný a heroický odpor. Třináctého března 1940, kdy vstoupila v platnost moskevská mírová smlouva, stálo proti 960 000 sovětských vojáků, 11 266 dělům a minometům, 2998 tankům a 3253 letounům 340 000 finských vojáků, 1285 děl a minometů. Sovětské velení vrhlo proti zemi tisíců jezer šest armád (58 divizí), Baltské a Severní loďstvo a Ladožskou flotilu. Finsko zmobilizovalo 337 000 vojáků.
Internacionalismus v praxi
Přepadení Finska vyvolalo ve světě vlnu solidarity. Na pomoc mu přišlo 8680 švédských dobrovolníků, z nichž 33 zahynulo a 185 bylo raněno. Z 695 Norů přišli o život dva, z 1010 Dánů pět, z 72 amerických Finů zahynuli tři a zranění utrpělo pět. Z 346 Maďarů přežili všichni. Ve finské armádě sloužilo rovněž 350 bývalých občanů Ruské říše – bělomořských a oloněckých Karelů a ingermanlandských Finů, z nichž byl zformován partyzánský prapor, který však do bojů nezasáhl. Žádné bojové ztráty neutrpělo 56 estonských, 51 belgických, 18 německých, 17 nizozemských, 13 britských, sedm italských, šest polských, stejný počet švýcarských, čtyři lotyšští, tři lucemburští, po dvou francouzských a španělských a po jednom jugoslávském, rumunském, československém a portugalském dobrovolníkovi a 15 ruských emigrantů s nansenovskými pasy bez státního občanství. Vítanou pomoc představovalo šedesát zahraničních letců.
Krvavá bilance
Na základě moskevské mírové smlouvy z 12. března 1940 odstoupilo Finsko SSSR Karelskou šíji s Vyborgem a na třicet let mu pronajalo poloostrov Hanko, tedy teritorium o celkové rozloze téměř 57 000 km2. „Získali jsme dostatek území, abychom pohřbili své mrtvé,“ prohlásil údajně jeden vysoký sovětský velitel. To se vskutku nemýlil. Podle oficiálních ruských údajů ztratily sovětské ozbrojené síly celkem 391 783 osob, z toho 126 875 nenávratně. To je mnohem víc, než o kolik přišli Němci během vítězných tažení od 1. září 1939 do 21. června 1941!
Výše zmiňovaný P. A. Aptěkar, pracovník Ústředního státního archívu Sovětské armády, pokládá tato čísla za snížená a uvádí, že z 1,3 miliónu nasazených sovětských vojáků bylo vyřazeno z boje 450 000 až 460 000, tedy více než třetina, z toho 131 476 padlých, zemřelých na zranění a nezvěstných a 325 000 až 330 000 raněných a omrzlých.
Za své hrdinství a uhájení nezávislosti však zaplatili vysokou cenu také Finové. Podle nejnovějších, zpřesněných údajů zahynulo 26 662 vojáků a 43 557 utrpělo zranění. To znamenalo pro stát mající tehdy zhruba 3,7 miliónu obyvatel velmi citelné ztráty.
Tragické dozvuky
Po uzavření míru se do SSSR vrátilo 5465 válečných zajatců, z nichž 158 zastřelili na základě obvinění ze špionáže a vlastizrady a další putovali do gulagu. Podle různých odhadů repatriaci odmítlo 99 až 200 sovětských válečných zajatců z úhrnného počtu 5546 až 6116. Ve finském zajetí jich 111 zemřelo. Obzvláštní nenávisti se z pochopitelných důvodů těšily osádky sestřelených bombardérů. Ze sovětského zajetí se vrátilo 847 Finů, 28 (podle ruských údajů jen šestnáct) jich zemřelo a dvacet odmítlo repatriaci.
Klidná síla
V Rusku i v některých postsovětských republikách se po zániku SSSR objevilo několik prací různé kvality na téma zimní války. Je zajímavé, že až na několik nacionalisticky orientovaných ruských autorů pojednávají o Finech s neskrývaným uznáním a nezpochybňují, že agrese se tehdy dopustil Sovětský svaz, kdežto v otázce polsko-sovětských vztahů zdaleka tak vstřícní nejsou, a někteří dokonce zpochybňují sovětskou vinu za katyňský masakr. Ruští historici vydali ve spolupráci s finskými pozoruhodná díla, opírající se o archívní materiály. Velice přínosná je publikační činnost profesora Dmitrije Frolova, pracujícího v Národním archívu Finska. V souvislosti s letošní ruskou anexí Krymu zavládly obavy také v zemi tisíců jezer. Chladnokrevní Seveřané se však nenechali strhnout k rusofobii hraničící s hysterií jako Poláci. Nemalá část veřejnosti volá po uzavření vojenské aliance se sousedním Švédskem. Finské obranné síly, jak zní oficiální název armády, mají asi 27 000 poměrně dobře vyzbrojených vojáků, což sice není mnoho, nicméně téměř o třetinu víc, než čítá Armáda České republiky, přičemž naše země má přibližně dvakrát víc obyvatel než Finsko. V zemi Kalevaly zůstala na rozdíl od nás zachována povinná základní vojenská služba v trvání půl až jednoho roku. Ve výzbroji a ve skladech se nachází 124 německých tanků Leopard 2A4 a 70 zastaralých sovětských T—55M. Ale že by se ruský medvěd vrhl na svého souseda jako před pětasedmdesáti lety, je krajně nepravděpodobné. „Rusové se k nám neodváží. Natloukli by si nos – a vědí to,“ prohlásil bývalý náčelník generálního štábu Gustav Hägglund.
