Gustáv Husák se dívá na vejce. Ví, že nejdůležitější je lidi nakrmit.  Momentka z konce 70. let.

Gustáv Husák se dívá na vejce. Ví, že nejdůležitější je lidi nakrmit. Momentka z konce 70. let. Zdroj: Miroslav Zajíc / Corbis / Profimedia

Husák na vrcholu v roce 1946. Za čtyři roky bude zatčen.
Normalizace se povedla. Husák vedle Brežněva na setkání komunistických vůdců na Krymu v roce 1973. Už nikdy na tom komunisté nebudou lépe.
S kubánským vůdcem Castrem v roce 1977
Setkání s polským premiérem Jaruzelským v roce 1984
Blíží se konec. Píše se rok 1987 a Gorbačov navštívil Prahu.
5
Fotogalerie

Gustáv Husák

Když Gustáv Husák na sklonku roku 1991 umíral na jednotce intenzívní péče v bratislavské nemocnici na Kramárech, ještě čtyři dny před smrtí se kolem jeho osoby strhl malý skandál. „Protože jsme se znali, šel jsem ho navštívit,“ oznámil novinářům tehdejší trnavský arcibiskup Ján Sokol. „Nemocnému jsem posloužil všemi svátostmi. Ještě jsem mu řekl, že má velkou zásluhu na záchraně oltáře na Úřadu vlády, který by bez jeho zásahu spálili. Rozloučili jsme se s tím, že ho ještě přijdu navštívit.“

Synové posledního československého komunistického prezidenta Ján a Vladimír Husákovi však prohlásili, že se jejich otec s Bohem nesmířil. Naopak se prý bál, že se k němu kněz „pokusí dostat“, a tak požádal své děti, aby v tom trnavskému arcibiskupovi a primasi slovenskému zabránily. Podle tehdejšího ředitele nemocnice se však arcibiskup Sokol do Husákova pokoje doslova vnutil a bezvládný muž ho už z pokoje nedokázal vyhodit.

 

Jak to bylo ve skutečnosti, už asi nikdo nezjistí. Možná si Husák kněze přál a jeho synové se jen styděli to přiznat, aby celoživotní komunista těsně před svou smrtí nepošlapal svou „pravou víru“. Možná se projevily sílící nacionalistické tendence, které dokázaly spojit do té doby nesmiřitelné protivníky. Na Husákově pohřbu se tak o pár dní později objevil i bývalý disident Ján Čarnogurský v roli předsedy slovenské vlády. V bratislavském krematoriu se tak sešel například s bývalým šéfem ÚV KSČ Milošem Jakešem či jeho kolegou Jozefem Lenártem. „Po smutečním projevu zazněla báseň Laca Novomeského Pošušky a obřad končil slovenskou lidovou písní Povedzte mojej materi,“ informovalo Rudé právo.

 

Ještě předtím však Čarnogurský stihl poslat Husákovi děkovný dopis za záchranu oltáře Sedmibolestné Panny Marie. Oltář byl umístěn v kapli budovy Úřadu vlády Slovenské republiky. V roce 1949 byl demontován a Husák ho ukryl do své stodoly v Dúbravce. Později byl na jeho příkaz jako předsedy sboru pověřenců umístěn v kostele sv. Kosmy a Damiána v Dúbravce, což zabránilo zničení památky.

 

ŠESTNÁCTILETÝ KOMUNISTA

Právě v Dúbravce, původně vesnici u Bratislavy, se Husák 10. ledna roku 1913 narodil. Jeho otec Nikodém se živil jako dělník v kamenolomu a ve dvacátých letech byl v Dúbravce starostou. Matka Magdaléna zemřela, když byl jejímu synovi – původně pojmenovanému Augustín – jeden rok. Malého Husáka tak vychovávala babička a bylo jasné, že se bude muset co nejdřív začít starat sám o sebe. Jenže Gustáv byl inteligentní a toužil po vzdělání. Nakonec se mu podařilo na otci vyvzdorovat, aby mohl po studiu gymnázia pokračovat na právech. V roce 1938, ve svých pětadvaceti letech, se tak stal prvním obyvatelem Dúbravky s vysokoškolským titulem.
Chudé poměry, z nichž Husák vyrůstal, vedly mladého intelektuála k zájmu o politiku. Už jako šestnáctiletý gymnazista vstoupil do Komunistického svazu mládeže a o čtyři roky později se stal členem Komunistické strany Československa.

 

Evropa se chystala na válku, když se Husák rozhodl vstoupit do manželského svazku s herečkou a režisérkou Magdou Lokvencovou, svou první ženou, jež porodila výše zmíněné syny Jána a Vladimíra. Pro Husáka to vše bylo něco jako výtah do vyšší společnosti. Magdin otec sice mladému manželství moc nepřál, neboť se mu komunistická ideologie příčila, ale Husákovi nedělalo problém se o rodinu postarat. V roce 1940 se Husákovi přestěhovali z garsoniéry do většího bratislavského bytu a začali naplno žít společenským životem mladých intelektuálů. V té době se Husák sblížil s dalším právníkem, Vladimírem Clementisem, u něhož pracoval jako koncipient. Do osudů obou mužů měla za pár let zasáhnout sovětská moc, k níž na začátku čtyřicátých let vzhlíželi jako k veliké naději.

 

Tiso, sloužící Hitlerovi, brzy vyhlásil nezávislý slovenský stát a Clementis svou právní kancelář musel zavřít. Zatímco Clementis Slovensko opustil, Husák zůstal a protloukal se, jak se dalo, až do roku 1944, kdy vypuklo Slovenské národní povstání a věci dostaly dramatický spád. Těhotnou manželku Magdu poslal do bezpečí v Moskvě a sám se stal místopředsedou Komunistické strany Slovenska. V té době dokonce zastával názor, že by se Slovensko mělo stát součástí Sovětského svazu. To ho však brzy přešlo a nelze vyloučit, že důležitou roli při změně Husákova názoru sehrála i manželka Magda, kterou v Rusku šokovala nebývalá bída a zaostalost.

 

VZESTUP A PÁD

Po skončení války přišla Husákova hvězdná hodina. V Moskvě se zúčastnil jednání o obnově Československa a po volbách v roce 1946 (v nichž ovšem na rozdíl od českých zemí na Slovensku nezvítězili komunisté) se stal předsedou sboru pověřenců, což byla de facto slovenská vláda, podléhající Slovenské národní radě. Už o rok později se v Moskvě zocelený soudruh Husák pustil do třídního boje sovětského typu a z vlády vyhnal všechny nekomunistické pověřence. Podařilo se mu ovládnout nejen policii (Zbor národnej bezpečnosti), ale i tajnou službu. V té době také podle všeho zachránil výše zmíněný oltář Sedmibolestné Panny Marie z kaple úřadu slovenské vlády a v roce 1946 se mu už na Slovensku narodil druhý syn – Vladimír.

 

Zlom přišel po dokončení komunistického převratu v roce 1948. Husák byl jedním z nejmocnějších lidí ve státě, ale ani to ho nedokázalo ochránit před vykonstruovanými obviněními, s jejichž pomocí Sověti v novém satelitu upevňovali svou nově získanou moc. Idealističtí komunističtí vůdci byli nahrazování spolehlivějšími kariéristy. V roce 1950 Husáka spolu s Clementisem obvinili z prosazování zájmů „buržoazního nacionalismu“. V únoru 1951 byl zatčen a o dva roky později odsouzen na doživotí. Nikdy svou vinu nepřiznal, přesto na tom byl pořád lépe než jeho přítel a bývalý ministr zahraničí Vlado Clementis, kterého vlastní soudruzi odsoudili k trestu smrti a 3. prosince 1952 také popravili.

 

Ve vězení nakonec Husák strávil devět let. Přestože byl propuštěn až v roce 1960 a rehabilitován o tři roky později, svou komunistickou víru neztratil ani v kriminále. V komunistické straně se zařadil do reformního proudu a stanul po boku Alexandra Dubčeka.

 

V roce 1966 Husáka postihla rána v osobním životě, když ztratil svou ženu Magdu, která při něm stála po celou dobu věznění v padesátých letech. Nebylo jí ještě ani padesát let, když v Bratislavě náhle zemřela.

 

Události pražského jara však Husáka dostatečně zaměstnávaly. Vystupoval jako jeden z nejradikálnějších reformátorů a ještě den před okupací vystoupil s projevem, v němž kritizoval Vasilem Biľakem vedenou Komunistickou stranu Slovenska ze sabotáže Dubčekových snah o demokratizaci režimu.

 

Poučen svou zkušeností z konce čtyřicátých let však zřejmě brzy pochopil, že stavět se na odpor zájmům Moskvy nemá smysl, protože Sověti si nakonec stejně prosadí svou. Na srpnových jednáních československých komunistů v Moskvě své postoje otočil o 180 stupňů a z horlivého reformátora se stal stoupenec zájmů Leonida Brežněva. Už v roce 1969 se díky tomu dostal do čela KSČ a stranu vedl až do roku 1987. Někdejší vězeň komunistického režimu a pozdější reformátor se tak stal paradoxně symbolem „normalizace“, kdy režim naopak svou moc upevnil a ještě více se přimkl k Moskvě.

 

Když v roce 1975 abdikoval na funkci československého prezidenta válečný hrdina Ludvík Svoboda, stal se Husák i československým prezidentem a v této funkci setrval až do roku 1989. V roce 1983 se mu Sověti za věrné služby odvděčili svým nejvyšším titulem – hrdina Sovětského svazu.

 

VYLUČUJE SE Z ŘAD KSČ

Na sklonku 80. let už bylo i Husákovi, jenž měl před sebou posledních pár let života, jasné, že se celý komunistický blok ocitl v krizi. Tentokrát to paradoxně byli sovětští reformisté vedení Michailem Gorbačovem, kdo Husáka „zradil“. Podle výpovědi někdejšího komunistického premiéra Lubomíra Štrougala žádal ještě v létě 1989 prezident své české soudruhy, aby s nastalou situací „něco dělali“. Bylo však už pozdě.

 

Husák z prezidentského úřadu odstoupil 10. prosince 1989 a otevřel cestu ke zvolení Václava Havla. Po rezignaci na prezidentský úřad zůstal Husákovi automobil s řidičem a sami komunisté se pomalu začínali zabývat jeho rolí v historii strany. Na jednání ÚV KSČ v únoru 1990 se soudruzi shodli, že už Husáka mezi sebou nechtějí. A jeho roli v životě strany shrnul do sedmi vět: „Ústřední výbor KSČ rovněž posoudil míru politické odpovědnosti Gustáva Husáka. Je si vědom, že se významně podílel na národně osvobozeneckém zápase a budování základů socialistické společnosti.

 

V padesátých letech se stal obětí nezákonných procesů a byl vězněn. Ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ se snažil zabránit ještě tvrdšímu účtování s těmi, kteří se podíleli na tvorbě politiky v letech 1968 až 1969. Později však připustil, aby byla potlačována vnitrostranická demokracie a místo ní postupně uplatňovány takové přístupy a metody práce, které vedly k růstu neomezené moci skupiny funkcionářů ve vedení strany a státu, k odtržení KSČ od společnosti, k neschopnosti řešit nazrálé společenské problémy. Má značný podíl na současné hluboké krizi ve straně a společnosti. I přes jeho nepopiratelné zásluhy s ohledem na jeho komplexní odpovědnost za politický vývoj, zejména v posledních deseti letech, jej vylučuje z řad členů KSČ.“

 

Komunisté tak na svého věrného soudruha hodili odpovědnost za celou dvacetiletou éru, během níž jimi vedený státní režim zdegeneroval v nepřítele vlastních občanů.

 

Nakonec se tak jistého uznání Husák znovu dočkal až od slovenských nacionalistů. Za zásluhy o záchranu oltáře Sedmibolestné Panny Marie z úřadu slovenské vlády.