Atentát na Hendrika Verwoerda apartheid nezastavil. Rasistický režim svého architekta přežil o skoro 30 let
Před 60 lety byl na zasedání jihoafrického parlamentu ubodán premiér Hendrik Verwoerd. Muž přezdívaný „architekt apartheidu“ zavedl v Jižní Africe rasistický režim umožňující skoro padesátiletou vládu bílé afrikánské menšiny. Za jeho působení byla nastolena přísná segregace, schváleny diskriminační zákony zbavující Afričany základních práv a miliony obyvatel byly násilím vystěhovány do odlehlých rezervací. Nejradikálnější odpor proti jeho politice i osobě kupodivu iniciovali bílí Jihoafričané.
Hendrik Verwoerd prošel 6. září 1966 pečlivě udržovanými zahradami komplexu jihoafrického parlamentu. Pokynul Afrikáncům posedávajícím na lavičkách opatřených nápisy „Slegs Blankes“ (Pouze pro bílé) a vstoupil do majestátní hlavní budovy. Na pódiu zasedací komory se usadil v premiérském křesle a nechal zazvonit na zvonec oznamující začátek schůze.
Zatímco se zákonodárci trousili do místnosti, začal se jejich zástupy prodírat vysoký muž v uniformě parlamentního poslíčka. Dimitrio Tsafendas byl do funkce přijat před pouhým měsícem. Jeho statná postava a šedivějící kudrnaté vlasy ale byly tak výrazné, že si ho zákonodárci dobře pamatovali. Neomalenost, s jakou se prodíral do čela zasedací místnosti, sice vzbudila nelibé pohledy, nikdo mu ale nebránil. Během krátké chvíle se poslíček ocitl na pódiu vedle samotného Verwoerda. Ke zděšení všech přítomných pak beze slova vytasil dlouhou dýku a třikrát ji zabodl do premiérových prsou a krku.
Krvácející Verwoerd se zhroutil k zemi. Na Tsafendase se sesypala parlamentní ochranka a několik odvážných poslanců. Když ho vlekli ze zasedací komory, zuřivě se vzpouzel a křičel: „Kde je ten bastard, ať ho dorazím?!“. Pokusy o záchranu zraněného premiéra byly marné. Dr. Hendrik Frensch Verwoerd, architekt apartheidu, strůjce nezávislosti Jihoafrické republiky a osm let sloužící premiér zemřel dva dny před svými 65. narozeninami.
Vzestup k moci
Pro většinu Afrikánců byl útok šokem. Zesnulý premiér pro ně nebyl jen předsedou vlády, ale i otcem národa a symbolem všeho, v co věřili. Verwoerd se do vysoké politiky dostal v roce 1937, kdy se v Johannesburgu stal šéfredaktorem vlivného deníku Die Transvaler. Noviny, obviňované za II. světové války ze šíření nacistické propagandy, fungovaly jako oficiální médium Nasionale Party – politické strany hájící zájmy afrikánské menšiny a prosazující nezávislost Jižní Afriky na britském impériu. Verwoerd mohl díky své funkci stranu formovat a pomoct ji k vítězství ve volbách v roce 1948. NP vedla předvolební kampaň jednostranně zamířenou na šíření strachu a rasové nenávisti. Když se Verwoerd stal v roce 1950 ministrem pro záležitosti domorodého obyvatelstva, začal svou propagandu převádět do praxe. Soubor zákonů, které ve funkci vytvořil a prosadil, jsou známé jako apartheid.
Své jednoznačně diskriminační zákony obhajoval Verwoerd oblíbeným rétorickým trikem přesvědčených rasistů. Tvrdil, že nejsou zaměřené proti Afričanům, ale naopak v jejich prospěch. Jejich rasa podle něj vyznává hodnoty neslučitelné s hodnotami bílých Afrikánců, a bude tedy lépe prosperovat v přísném oddělení. V praxi tato „velkorysá pomoc“ samozřejmě znamenala odsouzení Afričanů do role druhořadých sluhů. Zákon o skupinových oblastech z roku 1950 rozdělil města na separované rasové zóny. Afričanům bylo zakázáno vlastnit v bílých čtvrtích majetek nebo provozovat živnost, a byli násilím donuceni k přesunu do segregovaných čtvrtí. Zákon o vzdělávání Bantuů z roku 1953 zlikvidoval církevní misijní školy, znemožnil Afričanům získat vyšší vzdělání a vymezil jim pouze vybrané pomocné profese. Zákon o samosprávě Bantuů pak v roce 1959 zbavil Afričany občanských a politických práv a donutil miliony k násilným přesunům do Bantustánů - separovaných rezervací na venkově.
Jakýkoliv odpor proti zákonům byl prohlášen za pokus o šíření komunismu, což dávalo represivním složkám možnost protestující zatýkat, bez soudů věznit nebo je rovnou vraždit. Když v roce 1960 zorganizovali násilně vystěhovaní Afričané pokojné protesty ve městě Sharpeville, policie do jejich zástupů zahájila palbu ze samopalů. Sedmdesát lidí zahynulo, dvě stovky byly vážně zraněny. Další lidé pak umírali při následujících protestech v Cape Townu, kde policie odvlekla do věznic na 10 tisíc lidí.
Hendrik Verwoerd se v roce 1958 stal premiérem a o dva roky později na jeho doporučení parlament schválil vyhlášení nezávislosti Jižní Afriky na Velké Británii. Ve své vysněné republice vládl nadále s nemilosrdnou přímočarostí. Sociální inženýrství apartheidu ale dokázal navenek obratně obhajovat. V JAR sice násilně přesouval miliony obyvatel, zbavoval je základních práv a přistupoval k nim jako k nesvéprávným divochům. Na druhou stranu ale neváhal investovat velké částky do výstavby domů a škol, aby mohl argumentovat, že se o své „nesvéprávné divochy“ stará. Stejnou politiku aplikoval i v zahraničních stycích, kde si u vládců sousedících afrických států kupoval sympatie výhodnými obchodními dohodami a dodávkami nedostatkových technologií.
Kritika, odpor a atentát
Přes všechno lavírování nebyl Verwoerd pro všechny bílé Afrikánce hrdinou. Radikální rasisté mu vyčítali, že na programy samosprávy Bantuů vynakládá příliš mnoho peněz. Prozíraví Afrikánci zase tvrdili, že jeho politika není dlouhodobě udržitelná, a dříve nebo později se obrátí proti vládnoucí bílé menšině. Konzervativním kolonialistům se nelíbilo odtržení od Británie. Našli se ale i tací, pro něž byl rasistický režim apartheidu neslučitelný se základními hodnotami civilizovaného světa.
Prvním nespokojeným Jihoafričanem, který se Verwoerda pokusil zabít, byl David Pratt. Bohatý britský farmář a obchodník byl znechucen podmínkami, v jakých byli ožebračení Afričané nuceni žít. Na své farmě pro ně stavěl domy a soukromé školy. Když premiér vystoupil v dubnu 1960 na pódium zemědělské výstavy a připravoval se k projevu, vytáhl Pratt revolver a střelil ho dvakrát do hlavy. Verwoerd útok přečkal s rozdrcenou čelistí a poraněnou lebkou. Pratt byl internován na psychiatrické léčebně, kde později spáchal sebevraždu.
Konec celoživotního díla
Když se postřelený premiér zotavoval v nemocnici, svěřil se své ženě: „Slyšel jsem výstřely a pak jsem si uvědomil, že mě má mysl neopustila. V tu chvíli jsem věděl, že jsem byl zachráněn, abych dokonal své celoživotní dílo.“ V kontextu nadcházejících událostí to byla tak trochu prorocká slova. Jeho život sice trval jen dalších šest let. Jeho dílo ho však přežilo o celá tři desetiletí. Nakonec se ukázalo, že v moderním světě nemá relikt koloniálního rasismu místo. V 90. letech apartheid padl a první svobodné volby vynesly do čela JAR Nelsona Mandelu. Politického vězně, jehož skoro třicetiletý trest inicioval právě Hendrik Verwoerd.
Konce apartheidu se dožil i Dimitrio Tsafendas, i když na rozdíl od Verwoerda a Mandely takřka upadl v zapomnění. Potomek egyptských a řeckých rodičů byl u soudu prohlášen za nesvéprávného šílence a v nelidských podmínkách vězněn až do pádu apartheidu. Pak byl převezen do psychiatrické léčebny, kde setrval až do své smrti v říjnu 1999. Pravoslavnému knězi, který za ním docházel, se měl svěřit se skutečnou motivací svého činu: „Den co den jste svědkem, jak člověk páchá vážné zločiny, kvůli kterým trpí miliony lidí. Nemůžete ho zažalovat nebo nahlásit na policii, protože on sám je ve vaší zemi zákonem. Budete mlčet a necháte ho dál páchat zločiny, nebo uděláte něco, čím ho zastavíte?“
