Zlatá horečka Na Klondiku: Zbohatlo na ní pár šťastlivců, překupníci a podvodní prodavači vybavení
Prospektor George Carmack narazil 16. srpna 1896 při rybaření v řece Klondike na zlatý nuget. Když z odlehlé kanadské oblasti dorazil do San Francisca parník naložený tunami zlata, vypukla v USA zlatá horečka. Většina dobrodruhů, včetně například Jacka Londona, během ní přišla o poslední cent. Na honbě za zlatem vydělali nejvíce peněz gangsteři a podvodní prodavači zlatokopeckého vybavení.
Yukonské teritorium, trojúhelníkové území na severozápadě Kanady sousedící s Aljaškou, lákalo hledače zlata dávno před vypuknutí velké zlaté horečky. Místní naleziště byla střídmá. Pracně vyrýžovaného zlata ale bylo dostatek na to, aby se v drsné severské divočině udrželo několik osad poskytujících základnu pár stovkám nejostřílenějších prospektorů.
George a jeho parta
Jedním ze zarytých zlatokopů byl George Carmack. Bývalý cestující obchodník se nechal na začátku 80. let 19. století zlákat vidinou rychlého zbohatnutí na Aljašce. Dlouhá cesta z Kalifornie na sever ho připravila o veškeré úspory a sen o pánvích plných zlatých zrn se po mnoha měsících marného rýžování rozplynul. George se však do tepla Kalifornie nevrátil. Z Aljašky se přesunul na východ do Yukonu do míst dnešního Dawson City a z něj pak vyrážel do odlehlých zlatokopeckých osad kanadské divočiny. Ostatní dobrodruzi ho měli v oblibě coby zábavného vypravěče řádně přibarvených historek. Zároveň jím ale opovrhovali kvůli přátelským vztahům k domorodým indiánům. George však na opovržlivé narážky nedal. Jeho malou skupinu, s níž vyrážel do divočiny pokoušet štěstěnu, tvořili nakonec výhradně indiáni kmene Tagišů.
Svého partnera Jima Skookuma George potkal při přechodu nebezpečného průsmyku Chilkoot Pass na hranici Aljašky a Kanady. Jim se zde živil jako nosič a jeho síla a vytrvalost mu vysloužila přezdívku „Skookum“ - „Silák“. George ho ale přesvědčil, že hledání zlata je méně namáhavý a rychlejší způsob jak zbohatnout. Jak bylo jeho zvykem, i tentokrát si zapřeháněl. Dvojice spolu hledala zlato osm let. George se za tu dobu stačil oženit se Skookumovou sestrou Shaw a spřátelit se s jeho synovcem Charliem. V létě roku 1896 se všichni čtyři vydalo z Dawson City na východ k do malé osady Forty Mile a z ní pak dále k řece Klondike a jejím přítoku Rabbit Creek.
Šťastný nález
Po několika dnech vyplněných úmorným přesíváním říčního písku to vypadalo, že si řeka i tentokrát své bohatství ponechá. George nakonec odložil pánev a vydal se o kus výš proti proudu, aby nachytal k večeři lososy. Když minul jednu ze zátočin, zahlédl v podemletém břehu záblesk. Shýbl se a z písku vytáhl zlatý nuget velký jako nehet u palce. Nechal okamžitě ryby rybami a k nalezišti zavolal své kolegy. Společně začali obracet kameny, pod kterými se blýskaly další nugety a podloží prorostlé zlatými žílami.
Podle tehdy platných zákonů mohli prospektoři zabírat naleziště pouhým vykolíkováním a zanesením do pozemkových knih v nejbližším městě. V Yukonu takto mohl každý zlatokop prohlásit za svůj majetek pozemek o výměře 2000 x 500 stop (asi 610 na 150 metrů). Prvonálezce, v tomto případě George Carmack, si směl nárokovat zábory dva. Čtveřice proto pečlivě prozkoumala celý úsek řeky a vykolíkovala nejlépe vypadající naleziště. George a Charlie potom nasedli do kánoe a vydali se do stanice Forty Mile zapsat zábory do pozemkových knih. Silák Jim a Shaw zůstali na místě hájit své nečekané bohatství.
Bonanza a Eldorado
O Georgově povaze svědčí skutečnost, že o šťastném nálezu okamžitě řekl každému, koho cestou potkal. Jelikož byl známý svou zálibou v přehánění (vysloužila mu přezdívku Ulhaný George), zprvu mu věřil málokdo. Když ale vysypal na stůl hrst nugetů, osada se rázem vyprázdnila a kdo měl nohy, utíkal rychle k řece. Zpráva o novém nalezišti se pak bleskově roznesla po celém Yukonu.
Kolem říčky Rabbit Creek, překřtěné Georgem Carmackem na Bonanza Creek, se brzy hemžily stovky mužů. Netrvalo dlouho a další naleziště byla objevena u jiného přítoku Klondiku hbitě přejmenovaného na Eldorado. Dawson City pak zažilo divokou zimu, během které velká část nalezeného zlata skončila v kasách místních náleven a nevěstinců. Místní posádka kanadské jízdní policie měla neustále pohotovost a její velitel Sam Steele pracoval běžně dvacetihodinové směny. Jakmile řeka Yukon na jaře roztála, vyrazily z Dawson City dva parníky na jih, jeden do San Francisca, druhý Seattlu. Zpráva o zarostlých zlatokopech vlekoucích do bank kufry plné zlata se pochopitelně rychle rozkřikla. Celé Spojené státy zachvátila zlatá horečka.
Zlatá horečka
Pokud by člověk uvěřil tehdejším senzačním novinovým článkům, dospěl by k přesvědčení, že dolování zlata na Klondiku je něco jako sbírání brambor z vyoraných brázd. Jak se ukázalo, důvěřivců bylo více než 100 tisíc, a až na naprosté výjimky nikdo z nich nenašel ani zlaté zrnko. Už samotná cesta na Klondike byla neuvěřitelně náročná.
Do oblasti nalezišť se sice dalo dostat po vodě – nejprve po moři na západ Aljašky a poté proti proudu Yukonu. Cesta ale byla dlouhá, lodí bylo málo a pohodlné cestování si mohli dovolit jen nejbohatší zájemci. Většina mužů posedlých zlatou horečkou se proto vydala na sever po pevnině.
První část trasy dlouhá asi 2000 kilometrů vedla divočinou pacifického pobřeží ze Seattlu do aljašského městečka Skagway. To vypadalo přesně jako nejdivočejší osady z nejdivočejších westernů. Pitky, přestřelky a krádeže byly na denním pořádku a nejvyšším zdejším kápem by gangster jménem Jefferson Randolph Smith, přezdívaný „Soapy“.
Když budoucí zlatokop dokázal přečkat nástrahy města hříchu živý a alespoň s nějakými penězi, čekala je nejnáročnější část trasy – přechod přes průsmyk Chilkoot Pass s plnou výbavou vystačující na půlroční přežití v severské divočině.
S tunou do kopce
Požadavek nést si s sebou skoro tunu potravin, oblečení, vybavení a nástrojů zavedla Kanadská horská policie, znepokojená přívalem naivních rádoby zlatokopů. Celou cestu k hranicím ale vlekl náklad málokdo a většina prospektorů si musela kupovat vybavení až ve Skagway. Nikoho asi nepřekvapí, že velká část „Yukonských Outfitů“ prodávaných místními překupníky byla jen naoko poskládaná snůška krámů a Kanaďané majitele, kteří za ni utratili poslední peníze, otáčeli nemilosrdně zpátky. Ti šťastnější pak museli hromadu vaků a beden vléct úzkou 50 kilometrovou stezkou, končící strmým stoupání. Znamenalo to poponést část nákladu o několik metrů kupředu, vrátit se pro další a po shromáždění celé hromady se vydat na další úsek. Kdo neměl na zaplacení nosičů, vláčel se k průsmyku i několik týdnů.
Po překonání průsmyku ještě neměli dobrodruzi zdaleka vyhráno. Od nalezišť je dělilo asi 600 kilometrů jezer a řek plných peřejí a vodopádů. Pokud si špatně načasovali cestu, voda byla zamrzlá a museli přečkat několik měsíců ve stanu, dokud Yukon na jaře nepovolí. Při čekání se nenudili, protože si museli vlastnoručně postavit loď. Úkol jim ale značně ztěžoval fakt, že většinu stromů v okolí řeky už dávno před nimi vykáceli dřívější příchozí.
Jackova anabáze
Celou cestu do Dawson City, odkud už prospektoři konečně vyráželi k vysněné zlaté řece, dokázala absolvovat jen malá část nejotrlejších a nejodhodlanějších. Jedním z nich byl i jednadvacetiletý mladík jménem Jack London. Na sever se vydal v červnu 1897 se svým švagrem Jamesem Shepardem, který záhy onemocněl a musel zůstat v Oaklandu. Jack se přidal k partě zkušenějších zlatokopů a dokázal se s nimi po půlročním strádání probít přes desperátské osady, zasněžené průsmyky a zamrzlé řeky až do Dawson City. Stejně jako ostatní muži nakažení zlatou horečkou i on zjistil, že všechna nosná naleziště už jsou dávno zabraná. Zimu roku 1897 strávil na holém kusu řeky, z jejíchž břehů vytěžil něco málo zlatého prachu. Na jaře skončil s omrzlinami a těžkými kurdějemi v nemocnici v Dawson City. Do Kalifornie se vrátil chudý. V hlavě si ale nesl dost historek na sepsání svých dvou prvních knih Syn vlkův a Volání divočiny.
Jak se ukázalo, yukonská naleziště zlata byla sice soustředěná na malém území, nebyla ale zdaleka tak bohatá, jak prospektoři doufali. Horečka opadla po pouhých třech letech, kdy většina malých zlatokopů prodala své zábory velkým těžařským společnostem. Ty působily v oblasti Klondiku až do roku 1966 a celkem zde bylo vydolováno zlato v hodnotě asi 250 milionů dolarů. Zbohatnout zde dokázali opravdu jen první šťastlivci jako byl George Carmack a jeho tři společníci. Z Bonanzy si odnesli v přepočtu na dnešní měnu přes 30 milionů dolarů.
