Tloukli na okna a hnali nás jako dobytek. Protektorátní teror bleskově vymazal mnoho romských rodin
Je léto 1942. V Protektorátu Čechy a Morava končí druhé stanné právo
vyhlášené po atentátu na Reinharda Heydricha. Lidice a Ležáky jsou srovnány
se zemí a popraviště v Kobylisích je nasáklé krví. Lidé pročítají seznamy
popravených odbojářů. Na základě přímých rozkazů z Berlína se v té době
roztáčí soukolí tragédie, která byla desítky let opomíjena – genocida Romů.
Druhý zastupující říšský protektor Kurt Daluege, jednající z pověření Heinricha Himmlera, vydal v červenci 1942 výnos o „potírání cikánského neřádu“. Na základě tohoto nařízení dopadla v srpnu na romské rodiny tíha organizovaného státního teroru. Protektorátní policie a četnictvo pod přímým dohledem ministerstva vnitra začínají hromadně zatýkat. Tisíce lidí byly bleskově shromážděny na určených místech, například v areálu městských jatek v Brně (tzv. Porážka) nebo pražském Radiotrhu v Holešovicích (dnes Parkhotel). Perzekuce zasáhla populaci Romů, jež byla z více než devadesáti procent řádně usazená. Většinou šlo o lidi, kteří v obcích vlastnili domy a měli úředně potvrzené domovské právo. Jejich rodiny zde žily po generace, často už od konce 18. toletí.
Součástí promyšleného ponížení bylo také to, že jim byla paušálně přisouzena asociálnost a nepřizpůsobivost. Tato stigmatizace ignorovala jejich skutečné životy. Mnozí z nich byli váženými mistry tradičních řemesel – kováři, koláři, košíkáři nebo hudebníky – a řádnými členy profesních spolků i místních samospráv.
V srpnu 1942 bylo shromážděno přes 6500 osob, jež byly na základě rasových kritérií označeny jako „Cikáni, cikánští míšenci a osoby žijící po cikánsku“ a transportovány do koncentračních táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.
Den, kdy zmizeli sousedi
„Četníci přišli v noci. Tloukli na okna, na dveře, puškami. Dostal jsem strach, maminka plakala. Museli jsme si vzít jen to nejnutnější,“ vzpomínal Antonín Lagryn. V Oslavanech razii zažil tehdy jedenáctiletý František Daniel: „Starosta tam stál s četníky a už si zapisoval, kolik máme koz a že máme krávu. Řekl: ‚To propadá obci.‘ Ještě jsme ani nevyšli z vrat a už se hádali, kdo si co vezme.“ „Když pro nás přišli, museli jsme rychle pryč. Četníci na nás křičeli, tloukli nás a hnali nás jako dobytek. Nikdo se nás nezastal,“ pamatovala si Vlasta Danielová. Některé rodiny se díky varování od sousedů pokusily o útěk do okolních lesů. Četníci přímo na návsi vyslýchali jejich příbuzné. „Bili nás hlava nehlava. Četník vzal bejkovec a řezal tátu i mámu, jen aby řekli, kde se schovávají ostatní. Křičeli na nás, že jsme havěť,“ vzpomínal Josef Serinek.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
