Smolensk 1941: Obrovské krveprolití vzalo Hitlerovi drahocenný čas a zachránilo Moskvu
Začátkem července 1941 vypadala situace na frontě pro Rudou armádu bez nadsázky katastrofálně. Její první sled utrpěl již v prvních týdnech nepřátelského vpádu tak děsivé ztráty, že stěží představoval účinnou sílu. Zhroutily se rovněž naděje držet novou obrannou čáru, o níž se v západním tisku psalo jako o „Stalinově linii“., vedoucí od Narvy ve Finském zálivu přes Pskov, Polock, podél Dněpru až k Chersonu u Černého moře.
Za těchto neradostných okolností si sovětské velení muselo určit priority. Rozhodlo, že především je nezbytné zadržet agresora ve směru Smolensk–Moskva, tedy na západním směru, jemuž velel maršál ukrajinského původu Semjon Konstantinovič Timošenko.
Začíná nová fáze Velké vlastenecké války
Až později se ukázalo, že dvouměsíční bitva o toto jedno z nejstarších ruských měst vnesla do titánomachie mezi třetí říší a Sovětským svazem výrazně odlišný moment. Právě ve Smolenské oblasti se totiž sovětským ozbrojeným silám poprvé podařilo zastavit – třebaže pouze na několik měsíců – dosavadní zdánlivě nezadržitelný postup německé bleskové války, jež předtím slavila nevídané úspěchy v Polsku, západní Evropě i na Balkáně.
Tento faktor v samém ohnisku německého útoku, na přímé cestě do matičky Moskvy, silně omezil svobodu vrchního velitelství německé branné moci při manévrování a zmařil jeho nesmírně důležitý časový plán.
Bitva velkých rozměrů
Od začátku Velké vlastenecké války 22. června do 10. července 1941, kdy bitva u Smolenska začala, postoupili Němci na západním směru o 450 až 600 kilometrů. Čelily jim armády Západního, Středního, Brjanského a Záložního frontu, jež čítaly 1 469 551 vojáků, 8034 polních děl, 796 protiletadlových kanónů, 6157 minometů, 116 těžkých, 61 středních a 1198 lehkých tanků. Bitva se rozvinula na obrovském území na 650kilometrové frontě a do hloubky 250 kilometrů.
Na začátku operace měli Němci 54 divizí včetně devíti tankových a sedmi motorizovaných a tři brigády. Kromě skupiny armád „Střed“ zde působilo osm divizí 16. armády skupiny armád „Sever“, takže hlavní úderné uskupení protivníka vzrostlo na 62 divizí a tři brigády. Část sil 9. a 2. armády však poutaly boje v Bělorusku, a tudíž zůstala 120 až 150 kilometrů za pohyblivými vojsky. Nicméně – alespoň podle ruských údajů – na počátku smolenské bitvy nepřítel převyšoval vojska Západního frontu v početním stavu, dělostřelectvu a letounech, zatímco generál Heinz Guderian poukazoval na „ruskou velkou převahu v tancích“, což ovšem zpochybňuje Alexander Werth ve své vynikající knize Od paktu po Stalingrad.
Podle publikace Velká vlastenecká válka 1941–1945. Tažení a strategické operace v číslech, vydaná v Moskvě roku 2010, čítalo německé uskupení na začátku smolenské bitvy 1 045 000 vojáků, 12 000 děl a minometů, 1390 tanků včetně 970 středních, sto útočných děl a 750 letounů.
Dosud nevídaný odpor
Šestnáctého července 1941 přední voj velitele skupiny armád „Střed“ generála polního maršála Fedora von Bocka dorazil k předmostí Smolenska, ale setkal se tady s dosud nevídaným odporem. Zatímco Němci dosud přicházeli do styku spíše jen s ohraničenými hnízdy odporu a malými jednotkami, jež zvolily sice hrdinský, ale sebevražedný boj až do posledního muže, tentokrát narazili na tuhý odpor na souvislé a poměrně široké frontě. Sovětské velení se rozhodlo za žádnou cenu nedovolit protivníkovi další postup. Nasadilo zálohy na široké frontě od Velikých Luk po Mozyr a úspěšnými protiútoky nepřátelský postup zastavilo. Rozhořely se těžké boje, a přestože Smolensk nakonec padl, Němcům se do konce července ani v srpnu nepodařilo prolomit linii obránců stabilizovanou asi 35 až 40 kilometrů východně od Smolenska: linii Jarcevo–Jelňa–Desna.
Tři faktory nahrávající Sovětům
Proti předchozím bojům morálka ruských vojáků značně vzrostla, což nepochybně způsobila mimo jiné skutečnost, že nyní nebojovali v nějakém vzdáleném Bělorusku, nýbrž doslova a do písmene na cestě do Moskvy. Za druhé, sovětské dělostřelectvo, jež Josif Vissarionovič Stalin nazýval „bohem války“, se ukázalo jako bezmála jediná zbraň, kterou mohla Rudá armáda postavit proti tankům a Luftwaffe a jež údajně převyšovala německou artilerii. Třetí faktor se do historie Velké vlastenecké války zapsal natolik zlatým písmem, že se mu věnujeme podrobněji.
„Stalinovy varhany“
Z vojenského, a zejména z psychologického hlediska sehrálo mimořádnou roli první nasazení ničivých minometných střel zvaných kaťuša. Jednalo se o lafetovaný raketomet. Maršál Andrej Ivanovič Jerjomenko (nesprávně Jeremenko; narodil se v Charkovské gubernii a není jasné, zda byl ruské, nebo ukrajinské národnosti) o tom ve Vojenno-istoričeském žurnalu č. 1/1959 později napsal:
„Novou zbraň jsme zkoušeli u Rudně, severozápadně od Smolenska. Patnáctého července odpoledne ve vzduchu zaduněl neobyčejně výbuch minometů. Miny se řítily povětřím jako komety s červeným ocasem. Opakující se a oslňující záblesky nevídaných výbuchů zapůsobily velmi mocně. Účinek desítek min, jež vybuchovaly současně, překonal všechno očekávání. Nepřátelští vojáci se v panice dali na útěk a i naši vojáci, kteří byli blízko místa výbuchu, se řítili pryč od frontové linie, neboť kvůli utajení jsme nikoho neupozornili, že se připravuje použití této nové zbraně.“
Bedřich Růžička, náš přední odborník, uvádí ve svém průkopnickém díle Ruské raketové zbraně 2. světové války, že v letech 1941 až 1945 v SSSR vyrobili podle jednoho zdroje 11 187 salvových raketometů všech typů a ráží, podle jiného 12 197 a do třetice 11 000. Ztráty činily 1400 kusů u BM-8 všech typů, u BM-13 3400 a u BM-31 pouhých sto. V lednu 1945 disponovala Rudá armáda 2993 raketomety všech ráží.
Zrodila se garda
V ohni smolenského zápolení se zrodila sovětská garda. Osmnáctého září, tedy osm dní po skončení bitvy, byly čtyři proslavené střelecké divize Západního frontu – 100., 127., 153. a 161. – poprvé v Rudé armádě přeměněny v gardové. Vojáci těchto svazků projevili vysokou vytrvalost v obraně, chrabrost v útoku a ukázali zářný příklad organizovanosti a disciplíny.
Smolenská bitva, přestože ji Rudá armáda nakonec prohrála, představovala jeden z bodů obratu ve válce. Sovětské ozbrojené síly zastavily Blitzkrieg a přinutily Hitlera změnit plán. Zapůsobila též na morálku rudoarmějců. Zatímco zpočátku je šokovala moc německého protivníka, koncem července už dokázali proti tankům používat „Molotovovy koktejly“ a prvotní panický strach přerůstal v stupňující se nenávist vůči německému Herrenvolku.
Ke zvyšování bojové morálky přispěla štědře udílená vyznamenání a řády, ačkoli se jimi neplýtvalo tolik jako později. Po bitvě u Smolenska udělili tisíc vyznamenání a sedm mužů obdrželo titul hrdiny Sovětského svazu.
Význam smolenské bitvy
Vojenno-Vozdušnyje Sily nasadily u Smolenska i několik moderních letadel, takže převaha Luftwaffe ve vzduchu už nebyla tak drtivá jako v prvních třech týdnech války.
Bez ohledu na početní převahu na té či oné straně je podstatné, že Rudé armádě se východně od Smolenska podařilo napřed zpomalit a poté zastavit německý Blitzkrieg. Ze sovětského hlediska to může působit jako zoufalá akce na ochranu zázemí. Nicméně ji podnikli v dostatečně širokém měřítku a vydrželi natolik dlouho, aby se sovětské vrchní velení stačilo vzpamatovat. „Smolenská linie“ se stala štítem, za nímž se sovětské armády mohly přeskupit a přisunout zálohy na obranu hlavního města. Bez toho by Moskva mohla lehce padnout ještě před příchodem zimy, jak ostatně říšský kancléř Adolf Hitler plánoval.
Z německého hlediska představoval sovětský odpor v Smolenské oblasti první vážnou překážku na cestě ke splnění vytyčených plánů a z toho plynoucí zpoždění postavilo vrchní velení před hrozivé strategické problémy.
Čtvrtého srpna, když ve Smolenské oblasti už asi tři týdny zuřily těžké boje, měl Führer poradu na velitelství skupiny armád „Střed“ v Novém Borisově. Podle generála Heinze Guderiana, jenž se jí zúčastnil, Hitler označil za prvořadý cíl leningradskou průmyslovou oblast. Nerozhodl ještě, zda potom přijde na řadu Moskva, nebo Ukrajina, ale zdálo se, že se spíše přiklání k Ukrajině. Doufal, že obsadí Moskvu a Charkov před příchodem zimy. Toho dne se však nedospělo k žádnému rozhodnutí a urputné boje ve Smolenské oblasti pokračovaly…
Na další poradě 23. srpna Hitler zamítl Guderianův návrh na soustředěný nápor na Moskvu, definitivně se rozhodl zaútočit na Ukrajinu a Krym a prohlásil, že suroviny a zemědělství této svazové republiky jsou životně důležité po další vedení války. Poloostrov Krym pak označil za „sovětskou mateřskou letadlovou loď pro útoky na rumunská naftová pole“, a proto je třeba ho vyřadit. „Moji generálové,“ poznamenal, „nevědí nic o ekonomických stránkách války.“
Ať už si Vůdce podle tohoto nového plánu stále myslel, že Moskva může padnout ještě před příchodem zimy, nebo nikoli, Guderian každopádně pochopil, že teď je to krajně nepravděpodobné, a přijal s velkou nevolí Hitlerovo rozhodnutí. Obrátit dvě armády a jednu tankovou skupinu na jih místo útoku na sovětské hlavní město později označil za „osudný omyl“.
Podtrženo, sečteno
V sovětských historických publikacích se uvádělo, že Němci ztratili ve smolenské bitvě čtvrt miliónu vojáků. To je zřejmě silně nadhodnocené, jak je ostatně u Rusů zvykem.
Podle výše zmiňované knihy Velká vlastenecká válka 1941–1945 přišli Němci od 10. července do 10. září 1941 ve smolenské bitvě o 19 886 padlých (1395 důstojníků a 18 491 poddůstojníků a vojínů), 76 833 raněných (2956+73 877) a 4213 nezvěstných (55+4158), celkem tudíž o 100 923 vojáků (4406+96 526).
Podle oficiální ruské historicko-statistické studie Bez razítka „Přísně tajné“, vydané v Moskvě roku 1993, dosáhly sovětské ztráty celkem 759 974 vojáků, tj. denně v průměru 12 063! (Pro srovnání: Rusko ztrácí v nynější válce proti Ukrajině měsíčně 30 000 až 34 000 vojáků.) Z toho na trvalé ztráty (mrtví, nezvěstní a zajatí) připadá 486 171 osob a na zdravotnické (ranění, nemocní, postižení kontuzí a popálení) 273 803). Materiální ztráty činily 233 400 pěchotních zbraní, 1348 tanků, 9290 děl a minometů a 903 bojové letouny.
Pro zajímavost uveďme, že druhý svazek „chruščovovských“ Dějin Velké vlastenecké války vyčíslil sovětské ztráty na 32 000 nezvěstných, 685 tanků a 1176 děl.
A jak to viděl protektorátní tisk, jenž v podstatě papouškoval německé údaje? „V následujících dnech pronikly obě armádní skupiny (chybný překlad – skupiny armád ,Sever‘ a ,Střed‘; poznámka autora) k mohutným opevněním Stalinovy linie, bránící vstup do vlastního Ruska. Dne 11. července byla však i tato linie mezi Čudským jezerem a Oršou prolomena, a zatímco maršál von Leeb postupoval směrem na Leningrad, zmocnila se jedna z divisí střední skupiny dne 16. července Smolenska. Z pokusu bolševiků o znovudobytí tohoto města se vyvinula v druhé polovici července u Smolenska velká obchvatná bitva, která se skončila dne 8. srpna novou porážkou Sovětů, kteří ztratili 310 000 zajatců (za celou bitvu u Smolenska Němci uváděli 348 000 zajatců; poznámka autora), 3205 tanků a 3120 děl.“
