Írán se stal bojištěm světových mocností už krátce po 2. světové válce. Začala nekonečná válka o ropná pole

Dějiny moderního Íránu se začaly psát před sto lety, když se v rozdrobené a občanskými konflikty zmítané Persii chopil moci Rezá Pahlaví. Poté, co svrhnul vládnoucí dynastii Kádžárovců, se kozácký důstojník nechal prohlásit za šáha a zemi přejmenoval na Írán – historické jméno používané po staletí zdejšími obyvateli. Nový šáh spustil západem inspirovaný program ekonomických, vojenských a kulturních reforem. Omezil vliv náboženských vůdců, zakládal školy, budoval infrastrukturu, modernizoval města a propojoval je s venkovem. V zahraniční politice razil taktiku neutrality a snažil se odpoutat od závislosti na zemích, které v Persii tradičně prosazovaly své zájmy – především na Británii a Sovětském svazu (dřívějším Rusku). Nákladné reformy však nebylo možné bez zahraničních investic provádět a zemi propojily s velmocemi stojícími často na opačných zájmových stranách.

Sovětsko-britská invaze

Neutralitu si Pahlavího říše snažila zachovat i po vypuknutí II. světové války. V praxi však byl závazek těžko splnitelný. V Íránu řadu let působili britští těžaři a anglo-perská rafinérie v Abadanu byla zásadním zdrojem ropy pro válečný průmysl ostrovního impéria. Když Hitler vypověděl pakt o neútočení a napadl Sovětský svaz, stala se transíránská železnice důležitou spojkou mezi Sověty a jejich západními spojenci. Šáh ale zároveň pěstoval přátelské vztahy s Němci, protože jejich technologie potřeboval pro uskutečnění svých ambiciózních plánů rozvoje Íránu. Požadavek Britů, aby ze země všechny Němce vyhostil, proto odmítl. Sověti a Britové na to reagovali bleskovou invazí. Obě mocnosti napadly Írán ze dvou stran, během pěti dnů smetly odpor Pahlavího jednotek a ovládly ropná pole i železnici. Rezá Šáh byl donucen abdikovat, předat vládu svému dvaadvacetiletému synu Muhammadovi a odejít do exilu.

Stanice Mir byla posledním pokusem Sovětů porazit USA. Ale také symbolem krátkého smíru mezi mocnostmi

Historie

Dohoda odsouzená k neúspěchu

V roce 1943 byla situace urovnána podepsáním dohody, že britské a sovětské jednotky v zemi zůstanou, aby bránily ropná pole před německým útokem. Podmínkou, na kterou přistoupily i nově příchozí Spojené státy, bylo, že vojáci po porážce Německa do půl roku odejdou. S blížícím se koncem války vyšlo najevo, že se žádné z velmocí z Íránu nebude chtít. Velká Británie trvala na pokračování předválečné těžby. Přidělení koncesí požadovaly i Spojené státy a Stalin zase trval na tom, že mu musí připadnout ropná naleziště v severních kurdských a ázerbájdžánských provinciích, ležících poblíž sovětských hranic.

Složitou situaci nadále komplikoval fakt, že mezi bývalými spojenci začaly ihned po válce vznikat zásadní rozpory. Winston Churchill Sovětům nikdy nevěřil a se Stalinem měl věčné rozepře. V USA nahradil zesnulého Franklina D. Roosevelta Harry Truman, který v Sovětech viděl konkurenty v poválečném uspořádání světa. Stalin si toho byl dobře vědom a začal si upevňovat postavení ve své východní sféře vlivu. Prvním centrem střetu počínající studené války se stal právě Írán.

Mocenské šachy

První tah provedl Stalin, který obratně využil separatistické tendence Ázerbájdžánců a Kurdů nespokojených s Pahlavího režimem. S podporou Sovětů vypukla v severoíránských provinciích povstání a rebelové zde vyhlásili samostatnost. Jak Ázerbájdžánská lidová republika, tak kurdská Mahábádská republika byly loutkové státy závislé na Moskvě, řídila je de facto NKVD a hlavní slovo v nich měl Stalinův pobočník Berja. Sovětský vládce to pochopitelně popíral a z nepokojů poblíž hranic obviňoval Pahlavího. Když se na začátku března 1946 začali Američané a Britové z Íránu podle dohody stahovat, Stalin prohlásil, že jeho jednotky ze severních provincií neodejdou, dokud Teherán v oblasti nezavede pořádek. Když se však íránští vojáci vypravili na sever, postavily se jim do cesty jednotky Rudé armády a přes hranice začaly do Ázerbájdžánu proudit další sovětské posily.

Sir Burton: Viktoriánský superman, který pronikal do zapovězených měst a studoval domorodé sexuální zvyky

Historie

Stalin otevřenou invazi do Íránu obhajoval nutností chránit vlastní hranice. Po mladém šáhovi ale otevřeně požadoval uznání autonomie íránské části Ázerbájdžánu (severní část byla součástí Sovětského svazu) a založení sovětsko-íránské ropné společnosti. Bylo tedy zcela jasné, že mu jde hlavně o ropu. Íránská vláda podporovaná Británií a USA se proti tomu bránila a na útok Sovětů si stěžovala v tehdy čerstvě ustanovené bezpečnostní radě OSN. Když se zdálo, že spor přeroste v ozbrojený konflikt, Sověti náhle couvli. Dvacátého čtvrtého března 1946 oznámili, že se z Íránu stahují.

1 – 0 pro Západ

Důvodů Stalinova náhlého ústupku bylo několik. Přispět mohl nátlak OSN, roli jistě hrála tvrdá politika Harryho Trumana, jehož generálové v té době aktivně diskutovali o plánu jaderného útoku na Sovětský svaz. Rozhodujícím faktorem ale byla pravděpodobně dohoda o přidělení padesátileté těžební koncese ropné společnosti, ve které měli Sověti držet nadpoloviční podíl. Jakmile měl Stalin přístup k ropě zajištěn, zavelel ke stažení jednotek zpět přes hranice a ponechal Kurdy a Ázerbájdžánce na pospas íránským vládním jednotkám.

Jak se ukázalo, Stalin své postavení přecenil. Když se Sověti ze severního Íránu stáhli, Pahlaví vynucenou smlouvu vypověděl a s pomocí Američanů povstání v severních provinciích tvrdě potlačil. Sověti na otevřenou výzvu ke konfrontaci nezareagovali. Od atomového útoku na Japonsko ještě neuplynul ani rok, sovětský jaderný program se teprve rozbíhal, a Stalin si proto eskalaci nemohl dovolit. První střet poválečných mocností ale udal tón nastávající studené války a Írán umístil do středu šachovnice, na které se měly její konflikty v budoucnu odehrávat.