Generál Alois Liška: Hrdina všech tří odbojů. Při útěku před komunisty ukořistil Gottwaldovo letadlo
Před 130 lety se narodil generál Alois Liška. Legionář, velitel československých jednotek za II. světové války ve Francii a Anglii a hrdina bojů o přístav Dunkerque. Doma ho komunisté hodlali zlikvidovat, Liška ale se skupinou spolubojovníků dokázal za dramatických okolností utéct do Anglie.
Rodina Lišků přivítala malého Aloise do života 20. listopadu 1895. Spolu se šesti sourozenci vyrůstal v malé osadě Záborčí u Malé Skály na úpatí Jizerských hor. Už v obecné škole projevoval nadání pro počty a učitel doporučil rodičům poslat bystrého klučíka na další studia. V roce 1907 začal docházet na státní reálku v Turnově, v jeho případě doslova, protože do deset kilometrů vzdálené školy chodil celých sedm let každý den pěšky. Jeho zájem o matematiku a fyziku se zde ještě prohluboval. Talent a načerpané vědomosti ale zužitkoval v oboru, který je akademickému prostředí velmi vzdálený. V zaměstnání u státních drah pobyl pouhé dva roky a v listopadu 1915 byl jako jednoroční dobrovolník odveden do války.
V legiích
Mladý poddůstojník byl přidělen k rakousko-uherské vojenské škole v Inšpruku, jeho vlastenecké přesvědčení mu ale bránilo bojovat za císaře pána. Když byl jako velitel čety odeslán na frontu, při nejbližší příležitosti přeběhl do ruského zajetí a přihlásil se k československým legiím. Zde se dostal k jednotkám, se kterými spojil celou svou vojenskou kariéru – k dělostřelectvu. Zúčastnil se řady bitev na Ukrajině, absolvoval celou „sibiřskou anabázi“ a těžké boje s jednotkami bolševiků. Když byl přidělen k posádce legendárního obrněného vlaku Orlík, nosil již poručnické insignie. Podílel se na dobytí Samary a Buzuluku a z Vladivostoku se posledním lodním transportem vrátil do vlasti jako kapitán.
Mobilizace a odboj
Na návrat k civilnímu povolání již mladý důstojník neměl pomyšlení. Stal se profesionálním vojákem a nastoupil k dělostřeleckému pluku v Jičíně. Jeho rychlý postup šaržemi československého vojska odrážel vlastnosti popisované v hodnocení jeho nadřízených: „Pilný, důkladný, iniciativní, samostatný, vážné a mužné povahy.“. Když mu do posudku tuto charakteristiku zapisovali, sloužil již Alois Liška v hodnosti plukovníka. Psal se rok 1935, v Evropě se nezadržitelně schylovalo k další válce a Československo se připravovalo na mobilizaci. Plukovník Liška na její organizaci dohlížel přímo z Ministerstva národní obrany. Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 převzal jako velitel 1. rychlou divizi dělostřelectva. Jeho vlastenecké nadšení ale vzápětí utržilo těžkou ránu. Po podepsání Mnichovské dohody a likvidaci československé armády byl demobilizován a bylo mu přiděleno místo ředitele středního učiliště.
Stejně jako celá důstojnická elita se i Alois Liška zapojil do přípravy protinacistického povstání v rámci odbojové organizace Obrana národa. Její velitelé bohužel okupanty podcenili a činnost organizace byla v podstatě od samého začátku infiltrována německými agenty. Na začátku roku 1940 proběhla velká vlna zatýkání a poprav vrcholných představitelů československé branné moci. Během brutálních výslechů byla prozrazena i činnost Aloise Lišky. Ten se však o připravovaném zatčení dozvěděl a ve společnosti dalších šesti důstojníků se mu v únoru podařilo přes Slovensko a Maďarsko uprchnout až do Jugoslávie. Exilový generál Heliodor Píka mu potom pomohl odejít k nově utvářené vojenské skupině ve Francii.
Exilový generál
První dělostřelecký pluk, kterému Liška ve Francii velel, bohužel opět neměl možnost ovlivnit vývoj války. Francie kapitulovala a Aloise Lišku a jeho dělostřelce čekal další ústup na poslední území odolávající postupu nacistů. Ve Velké Británii se Liška zapojil do výcviku československých dělostřelců a samostatné obrněné brigády. V létě roku 1944 již sloužil v hodnosti brigádního generála udělené prezidentem exilové vlády Edvardem Benešem. Po vylodění v Normandii doufal, že mu bude umožněno zapojit se do osvobozování rodné vlasti. Spojenecké velení ho ale vyslalo do Francie, kde se ve strategickém přístavu Dunkerque opevnila dobře vyzbrojená německá posádka čítající skoro patnáct tisíc mužů.
Operace kolem přístavu Dunkerque byly zásadní pro vývoj závěrečné části války i pro poválečné dění v Evropě. Američané postupující z Normandie na Berlín si nemohli dovolit nechat ve svém týlu silnou posádku elitních pěšáků Wehrmachtu. Francouzi zase odmítali plány zničit opevněné Němce přímým útokem a požadovali, aby infrastruktura důležitého přístavu zůstala nepoškozená. Němcům však velel zkušený viceadmirál Fridrich Frisius, fanatický nacista podléhající přímým rozkazům Adolfa Hitlera. Nebylo tedy možné doufat, že se vzdá, a bylo ho nutné udržet odříznutého na pobřeží.
Hrdina od Dunkerque
Velení Dunkerque Forces, složené z Britů, Francouzů, Kanaďanů a Čechoslováků, připadlo právě Aloisi Liškovi. Operaci převzal na konci září 1944 a v symbolické datum 28. října podnikl proti Němcům odvážný útok. Tankové jednotky pod jeho velením prolomily přední obrannou linii, zcela zničily její obranu a zajaly skoro čtyři stovky nepřátel. Na úplné dobytí města neměl dostatek vojáků a riskoval by také jeho poškození. Stáhl se tedy zpět a s Němci vedl složitý poziční boj. Frisiuse držel v šachu celých sedm měsíců a zcela eliminoval jeho plány vpadnout postupujícím Spojencům do zad. Když se 9. května Německo vzdalo, viceadmirál složil kapitulaci do rukou českého vojevůdce. Zásluhy na osvobození města dodnes připomíná jméno jedné z ulic – Passage du Major-General Aloïs Liska.
Nepohodlný generál
Do Československa se Liška vrátil ověnčený řády a vyznamenáními. Francouzi mu propůjčili Řád čestné legie, Britové Nejvyšší řád Britského impéria, Američané řád Záslužné legie, Sověté vyznamenání za chrabrost. Doma se šťastně shledal s ženou a dcerou, které přežily internaci v koncentračním táboře Ravensbrück, a bylo mu svěřeno velení Vysoké školy válečné. Pod Stalinovou záštitou se ale k moci začali drát komunisté, kterým byl legionář, prominentní Benešův generál a hrdina bojů v západní Evropě velmi nepohodlný. V roce 1946 byl sice ještě povýšen do hodnosti armádního generála, po únorovém puči byl ale zbaven všech funkcí a direktivně odeslán do výslužby.
Generálu Liškovi nemohlo ujít, že je pod neustálým dozorem agentů tajné policie, a situace mu velmi připomínala atmosféru německé okupace. Když byl v květnu 1948 zatčen generál Heliodor Píka, bylo mu jasné, že mu v rodné vlasti jde opět o život. Zatímco se na Pražském hradě chystal příchod komunistického vládce, Alois Liška a skupina jeho přátel z vojenských i civilních kruhů spustila odvážný plán útěku.
Útěk v Gottwaldově letadle
V den zvolení Gottwalda prezidentem byl Alois Liška v lázních. Večer obratně zmizel hlídce nasazených špehů a v noci se s dvacítkou dalších prchajících přepravil na kbelské letiště. Domluvení technici jim před hangárem měli nechat zaparkovanou dvoumotorovou „Dakotu“ s plnou nádrží. Když však skupina dorazila k ranveji, zjistila, že jim v rozjezdu brání jiný zaparkovaný letoun. Rozhodli se proto improvizovat a odletět v něm. Letadlo nemělo plné nádrže a mělo problémy se startem jednoho motoru. Zkušený pilot Josef Bernat, veterán RAF, ho dokázal dostat do vzduchu a pod úkrytem mraků uniknout sovětským stíhačkám, které vyrazily uprchlíky lovit. S takřka prázdnými nádržemi se pak odvážně pustil přes kanál La Manche a v půl čtvrté ráno dosedl na britském letišti Manston. V okamžiku, kdy se kola dotkla ranveje, palivo došlo nadobro a vrtule se přestaly točit.
Až nějakou dobu po přistání se skupina uprchlíků dozvěděla, proč jejich let vyvolal takový rozruch a vyžádal si start sovětských stíhačů. Letoun, do kterého byli nuceni ve Kbelích nasednout, byl totiž vládní speciál přidělený k osobnímu užívání novému prezidentovi. Na ranveji stál proto, že se v něm Klement Gottwald večer vrátil z jednání v Bratislavě. Komunisté jeho „ukořistění“ považovali za strašlivou urážku. Když Britové letadlo po několika měsících vrátili a přiložili k němu účet za parkování a údržbu, přerostla jejich zloba v zuřivost. Všech jednadvacet uprchlíků bylo v nepřítomnosti odsouzeno za velezradu, a generál Liška proto bývalou vlast nemohl ani navštívit. S rodinou se směl poprvé setkat až v roce 1969.
Rehabilitace
V londýnském exilu pokračoval Alois Liška v práci pro Československo. Vedl jazykovou školu na Oxford Street a působil jako čestný předseda Československé obce legionářské. Krátce před smrtí napsal svým přátelům v dopise: „Každý kámen, každý strom na Záborčí bych políbil, kdybych se tam mohl vrátit. Při vzpomínce na vlast mi mimoděk vstoupí slzy do očí a smutno je mi, smutno až k smrti…“ Přání spatřit své rodiště se mu bohužel nesplnilo. Hrdina všech tří odbojů zemřel 7. února 1977 v Londýně. Občanství a hodnost mu navrátil až posmrtně prezident Václav Havel v roce 1990.
