Pražský funus Varšavské smlouvy. Československo bude litovat, tvrdil tehdy sovětský ministr obrany

K dyž měl prezident Havel podepsat protokol o ukončení Varšavské smlouvy, zjistil, že mu nepíše pero. Vylovil jsem z kapsy pero vlastní a podsunul mu je. Havel podepsal a pero mi vrátil. Stěží jsem potlačil úsměv. Na boku pera bíle zářil známý štít se čtyřcípou hvězdicí a dvě zkratky – francouzská OTAN a anglická NATO, vzpomínal někdejší ministr zahraničí Jiří ­Dienstbier na osudové chvilky, jež se v pražském sídle ministerstva zahraničí odehrály 1. července 1991. Dále ve svých pamětech ­Dienstbier podotkl, že pero si krátce předtím přivezl z aliančního zasedání v Bruselu: „Mám je schované. Náhoda, která někdy činí podivné kousky, tentokrát zajiskřila symbolickým žertem.“

Samotná psací potřeba, jíž Havel zvěčnil svůj podpis na protokolu, možná byla hříčkou osudu, konec Varšavské smlouvy však rozhodně nebyl žádná náhoda. Bylo zcela logické a době odpovídající, že Varšavská smlouva, letitý nástroj sovětské dominance, po pražském jednání členských států skončila na smetišti dějin. V nové éře, kdy postkomunistické státy získaly šanci samy rozhodovat o svém osudu, to ani jinak nešlo. Stejně tak bylo nabíledni, že po konci Varšavské smlouvy se někdejší sovětské satelity mohou vydat na Západ do rodiny demokratických a svobodných států.

Cesta k poslednímu dni

Najít začátek konce Varšavské smlouvy není ani při zpětném pohledu zcela jednoduché. Trochu ironicky a velmi zjednodušeně by se dalo říct, že vzhledem k charakteru tohoto Moskvou řízeného vojenského spojenectví byla Varšavská smlouva odsouzena k zániku již ve chvíli, kdy vznikla. Tedy v roce 1955, kdy byla ve Varšavě podepsána tzv. Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, jejímiž členy byly Bulharsko, Československo, NDR, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, SSSR a Albánie, která však v roce 1968 z uskupení vystoupila.