Karel Kutlvašr: Od legendárního legionáře a důstojníka československé armády k vězni komunistického režimu
Na konci druhé světové války přinutil velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr šéfa wehrmachtu v Praze generála Rudolfa Toussainta, aby 8. května 1945 podepsal kapitulaci. Jejich poslední setkání to ale nebylo, v 50. letech spolu oba degradovaní generálové strávili několik let ve věznici v Leopoldově. Velitel legionářů v Rusku, důstojník prvorepublikové armády a člen odboje za Protektorátu Kutlvašr byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen v květnu 1949 za velezradu na doživotí (Toussaint dostal doživotí v říjnu 1948). Na svobodu byl Karel Kutlvašr propuštěn v květnu 1960 na amnestii po 11 letech, čtyřech měsících a 22 dnech. S podlomeným zdravím zemřel před půl stoletím, 2. října 1961. V roce 1968 byl zproštěn obvinění z vlastizrady, rehabilitován byl po listopadu 1989, kdy byl povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála.
Hlavní Kutlvašrovou "chybou" zřejmě bylo, že v době těžkého leteckého a dělostřeleckého bombardování Prahy (7. a 8. května 1945) přiměl Toussainta ke kapitulaci, čímž umožnil, aby půl milionu německých vojáků přešlo k Američanům. To se ale nelíbilo SSSR, z jejich pohledu prý napomohl k posílení vojenského potenciálu nepřítele. Proto byl s dalšími kolegy a představiteli České národní rady prohlášen za nepřítele SSSR.
Historik Zdeněk Vališ ale jednou řekl, že nebýt Kutlvašra, zažila by Praha masakr: "Povstalci vytáhli proti elitním jednotkám wehrmachtu a SS, vyzbrojeným letectvem, dělostřelectvem či tanky jen s puškami, pistolemi a kulomety. ... Pokud by Kutlvašr dohodu o kapitulaci wehrmachtu a jeho průchodu metropolí s Toussaintem 8. května nepodepsal, Němci by se probili... a jen by po nich zůstaly tisíce mrtvých."
Kutlvašr byl proto již v srpnu 1945 odeslán na dovolenou, v únoru 1946 se stal velitelem v Plzni a poté v Brně, kde byl jmenován do hodnosti divizního generála. Po komunistickém puči v únoru 1948 byl v červnu přeložen do výslužby a v prosinci zatčen.
Komunističtí vyšetřovatelé jej postavili do čela odbojové skupiny "Pravda vítězí" a v zinscenovaném procesu byl 16. května 1949 odsouzen za velezradu na doživotí. Zároveň byl degradován na vojína v záloze. Vězněn byl na Mírově, v Opavě, Ostravě a v Leopoldově na Slovensku. Zde se setkal s Toussaintem. Podle předválečného poslance a spoluvězně Vlastimila Klímy se mezi nimi časem vyvinul zvláštní vztah. "Prostě se vzájemně uznávali. Pokud to šlo, hovořili spolu a na cele prý hrávali s improvizovanými figurkami šachy," vzpomínal Klíma.
Po propuštění na amnestii 10. května 1960 mu byl nejdříve starobní důchod zamítnut (podle odůvodnění dr. Jouškové "vzhledem k rozsahu trestného činu, nepřátelství vůči našemu státu a vzhledem k pracovní schopnosti manželky"), později mu byl přiznán důchod ve výši 230 korun. Kutlvašr si přivydělával jako noční hlídač v Jízdárně Pražského hradu a poté v Nuselském pivovaru. Zemřel náhle 2. října 1961 ráno v pražské motolské nemocnici.
A Toussaint? Po odsouzení na doživotí (mimo jiné za vraždy civilistů při Pražském povstání) údajně v 50. letech podepsal spolupráci s StB. Ve vězení maloval obrazy, propuštěn byl v roce 1961 (rok úmrtí Kutlvašra) výměnou za dva komunistické agenty. Odjel do Německa, kde v Mnichově v srpnu 1968 zemřel.
Katel Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 v Michalovicích u nynějšího Havlíčkova Brodu v rodině sedláka. Vystudoval obchodní školu a od roku 1913 až do války pracoval ve firmě vyvážející zemědělské stroje v Kyjevě. V srpnu 1914 se přihlásil do České družiny v Rusku, na frontě působil do května 1917, účastnil se bitev u Zborova či Bugulmy. Přes Vladivostok se do vlasti vrátil v únoru 1920, kdy se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání.
Kutlvašr působil jako velitel v Českých Budějovicích, Chomutově, Milovicích a Hradci Králové, kde až do okupace velel 4. divizi. V období Mnichovské krize byl jedním ze zastánců vojenského odporu. "Zapomněli jsme heslo Masaryka: Proti násilí třeba železem," řekl jednou. Po propuštění z armády pracoval jako zaměstnanec pražského magistrátu, zapojil se do odboje. V dubnu 1945 jej generál František Slunečko ustanovil vojenským velitelem Velké Prahy. Po vypuknutí Pražského povstání převzal 5. května 1945 velení vojenského velitelství "Bartoš" a řídil obranu města.
